Chvála negativní volby

Nelze dopředu říci, co vyhrává volby. Někdy rozhoduje charismatický předseda, jindy zasáhne chytrý slogan. Aby ale takové nástroje fungovaly, volební týmy musí vymýšlet obraz nádherného světa, ve který se změní ten dnešní, jen když voliči dají hlas těm správným kandidátům. Tak by to mělo fungovat. V některých demokraciích, třeba v České republice, ale volební týmy vytvořit důvěryhodný obraz skvělé budoucnosti nezvládnou. Není ale třeba zoufat. Ještě zbývá možnost negativní volby.

Nutnost být proti

Pokud se chtějí orientovat pomocí volebních programů, nebude červnový výběr mezi hlasovacími lístky pro Čechy opravdu snadný. Programy nepopisují ideální stav veřejného života, ke kterému by strany chtěly směřovat, spíše se snaží občany podplatit nějakým, zpravidla prakticky nesplnitelným slibem nižších daní nebo vyšších dotací. Strany ještě pořád zdůrazňují, že musí něco napravovat - po komunistech, po vládě pravice, teď ještě po sociálních demokratech. Všechno, co dělají, je vlastně nezbytné a vyžaduje to jakási nutnost. Češi mají politiky bez nápadů. Při rozhodování nepomůže ani to, že nefungují obvyklé nálepky. Česko například nemá liberální a ani sociálnědemokratickou stranu. Unie svobody naposled ústy svého stínového ministra sociálních věcí Stanislava Voláka varovala před tím, co každý liberál hájí, totiž otevřenou imigrační politikou a podporou ženské zaměstnanosti. Sociální demokraté zase ve svém programu zapomínají na handicapované spoluobčany, ekologii či školství, což jsou základní teze současné levice. Pravda, konzervativců je dost. Hlásí se k nim část Unie svobody, ODS, KDU-ČSL, uchovat či obnovit poměry (předlistopadové) si přejí komunisté i část sociálních demokratů. Známka konzervatismu tak ztrácí veškerý smysl. Proto zbývá pouze negativní volba. Většina občanů už tradičně volí proti komunistům. Protože ale do voleb jdou tři větší formace, které demokracii nezpochybňují svým učením ani svými činy, zbývá si ještě rozmyslet, proti čemu dalšímu letos volit.

Na vlně nacionalismu

Letošní volby jsou poslední před očekávaným vstupem do Evropské unie. V posledních dnech se zdá, že ať bude zvolena jakákoli z demokratických stran, stejně tam Čechy dovede. V širším časovém období je tomu ale jinak. Jasně největší pochyby vzbuzuje ODS. Ani nedávno vyvěšené heslo „ODS volí Evropskou unii“ nemění nic na tom, že Klausova strana na Unii nejvíce útočí. Svou nechuť k integraci skrývá tvrzením, že pouze ukazuje i na negativa vstupu do Unie. Jenže přitom vymýšlí hrozby, které se vstupem do EU nemají nic společného, především likvidací národní suverenity a kultury. Václav Klaus varoval před „rozpuštěním země v jakémsi evropském federalistickém spletenci“ a stínový ministr zahraničí Jan Zahradil zase v případě vstupu hovoří o „významné ztrátě suverenity.“ Vstupem do EU nový člen opravdu věnuje část suverenity ve prospěch partnerských zemí, ale na oplátku získá možnost více hovořit do řízení Unie a evropské bezpečnosti. Jasně to před dvěma lety v Respektu řekl bývalý finský prezident Martii Ahtisaari: „Je vás dvakrát více než nás. Velké země mají určitou výhodu, když se ale podívám například na svou zemi, jsem pyšný na spoluobčany, co všechno dokázali. A zdá se mi, že ani vy se nemáte čeho obávat. Podle mne nejde o velikost země nebo o počet obyvatel. Jde o to, jaké její občané hledají řešení a možnosti.“ Rétorika ODS se s trochou nadsázky dá přirovnat ke strachu prvorepublikových intelektuálů z pohlcení ČSR Německem. „Myslím si, že je to projev jejich pocitu vnitřní nadřazenosti nad námi,“ prohlásil například nedávno v televizi Nova místopředseda ODS Ivan Langer o Rakušanech a Němcích. Tento strach na konci třicátých let pak vyprodukoval heslo „Nic než národ“, kterého se záhy chytili fašisté. Rétorika občanských demokratů je kultivovanější, přesto nacionalistická. V nadcházejících volbách je tedy možné volit proti nacionalismu. Také ČSSD nejsou podobné hříchy úplně cizí. Výroky ministrů Grégra a Kavana či premiéra Zemana vůči sousedům ve věci Temelína nebo společné minulosti (většina Rakušanů jsou podle Zemana idioti) rovněž svědčí o primitivním nacionalismu. Přesto se sociální demokraté ve svém programu ke vstupu do Unie zřetelně hlásí. KDU-ČSL a US-DEU sice nevýrazně, ale také jasně deklarují, že EU je společným cílem.

Stát všechno zařídí

V tom, koho nevolit, mohou mít celkem jasno i ti, kterým se nelíbí závislost občanů na státu. Jasně to formuloval minulý týden na předvolebním mítinku předseda ODS Václav Klaus: „Buď chcete žít v paternalistické společnosti, kde se vám stát o vše postará, nebo v demokratické, kde každý bere investici do vzdělání jako investici do sebe samého.“ Konkrétně hovořil o nutnosti zavést školné na vysokých školách, ale ve skutečnosti samozřejmě nejde jen o školné. Sociální demokraté na paternalismu stojí. Jejich program má sice i světlé stránky, když chce posílit přímou demokracii nebo podporuje emancipaci menšin, rok od roku ale v těchto snahách ustupuje a dává přednost direktivnímu řízení. Nápadným příkladem je snaha zlikvidovat co nejvíce malých obcí. Cestou je ekonomické vydírání: stát bere obcím podnikatelské daně a při opětovném rozdělení z centra dostanou ti nejmenší nejmíň a ti největší nejvíc. Nezáleží tedy na tom, jak se ta či ona obec snaží, vše přerozdělí stát. Miloš Zeman to řekl pro volební bulletin jasně. Pro stranu je priorita „solidarita bohatších s chudšími, vynucovaná progresivním daňovým systémem“. Slovo „vynucovaná“ je klíčové. Není místo pro vlastní vůli. Stejně se chová stát i při regulaci nájemného (zde ovšem i s podporou ODS). Sociální demokraté se neodvážili zrušit ani závislost žen na mateřské. Za to, že zůstávají doma, berou od státu plat ve výši pouhých dvou a tři čtvrtě tisíc, ale nesmí si samy vydělat více než tři tisíce. Žena je tak závislá na státních penězích a ztrácí kontakt se svým povoláním. Stejný paternalismus ovšem doporučují i strany Koalice. Ani ten, kdo nemá rád silný stát, nenajde na české scéně černobílé řešení. Nakonec ČSSD privatizovala banky, které naopak ODS využila k budování nechvalně proslulého bankovního socialismu. Součet programů je ale přesto zřetelný. Kdo souhlasí se zakladatelem britského konzervatismu Edmundem Burkem, že „pokud role státu naroste příliš, stává se nepřítelem svobody a sebedůvěry“, kdo nechce být závislý na státu a čekat na to, co mu sám snese, ať volí proti ČSSD.

Musel bych se zbláznit

Třetím kritériem, které může odradit od volby některých stran, se může stát jejich cynismus. Nejde o obyčejnou aroganci. Arogancí politik jen zakrývá své komplexy a s tím se dá žít. Cynismus ale umrtvuje politické dění. Příkladem je mlčení vlády o temných obchodech s ruským dluhem, vysvětlované vlastně jen tím, že 20 miliard v rozpočtu za nějakou špinavost stojí. Vzorová je i odpověď předsedy ODS na otázku, zda může sdělit, koho v lednu strana deleguje na post prezidenta: „Museli bychom se zbláznit, kdybychom jméno našeho kandidáta řekli před volbami,“ řekl Václav Klaus. Jinak řečeno: milý voliči, já rozhodnu o tom, kdo bude prezident, a ty nemáš šanci nic změnit. V důsledku se cynický postup obrátí proti stranám samotným. Aktivní občané přece mohou být jejich posilou: „Zjistil jsem, že když veřejnost pochopí vaše úmysly, o zbytek se pak již postará sama. Lidé začnou psát dopisy poslancům a začnou na ně vyvíjet nátlak. Poslanci si pak uvědomí, že dříve nebo později budou muset zase předstoupit před voliče,“ napsal ve svých pamětech bývalý americký prezident Ronald Reagan. Cynismus se projevuje i tím, když politici mlčky krčí rameny nad nesplněnými volebními sliby. V této oblasti jednoznačně prohrává ODS a ČSSD. Nutno podotknout, že ostatní strany nevládly a k výraznějším projevům cynismu neměly příležitost.