Hrůza, kterou nelze ukázat

Není pochyb o tom, že film Pán prstenů – Společenstvo prstenu se stal ve všech ohledech nejúspěšnějším snímkem posledních měsíců. Americký filmový institut AFI jej zvolil nejlepším filmem roku 2001, Akademie jej nominovala na třináct Oscarů a pěti cenami jej minulou neděli poctila i Britská filmová a televizní akademie. Vřelý zájem projevují také diváci a spokojena, či dokonce více než spokojena, je i většina recenzentů. Při listování novinami tak čtenář získá dojem, jako by film byl důstojným vyjádřením své knižní předlohy, jako by ji v sobě uchoval dostatečným způsobem. Publicisté i fandové tvrdí, že „z Tolkiena zbylo překvapivě mnoho“ (Petr Kamberský v MF Dnes), případně, že se „režisér Peter Jackson přenesl přes všechny pasti, jež skrývá Tolkienova předloha, a vytvořil silný, překrásně vypravený film, který knihu interpretuje takřka dokonale“ (Jackie Finlay ve vysílání BBC). I Viktor Šlachrt (Respekt č. 3/2002) v jinak přesné recenzi tvrdí: „Filmaři zacházeli s magickými texty nezvykle ohleduplně a vytvořili dílo s nespornými uměleckými kvalitami.“ Takové přesvědčení sdílejí také účastníci nejrůznějších internetových debat, když píší, že „byla zachována dějová linie“ a „prakticky nic důležitého z děje filmaři neobětovali“. Těžko se pak zbavit dojmu, že se zde odehrává nějaké velké nedorozumění, matení jazyků a pojmů.

Anatomie strachu

Výše uvedená tvrzení jsou…