Fotografovi Janu Reichovi vyšla další kniha a v těchto dnech probíhá jeho bůhvíkolikátá výstava. V zásadě tedy nic nového. Ale přece. Jak vázaná publikace Mizející Praha, tak víceméně komorní expozice nazvaná Dům v krajině jsou díla značné autorské soustředěnosti. Můžeme je vnímat jako dokonalé tvůrčí rekapitulace tvůrce, jemuž příští rok bude šedesát let.
Dokonáno jest
Řeč musí být především o cyklu Mizející Praha, jenž vznikal v sedmdesátých letech. Reich vypráví, že si fotografováním pražské periferie - Smíchova, Holešovic, Libně, Nuslí, Podolí či zapomenutých koutů blíže centru – dodával autorskou a lidskou důstojnost. Odvrátil se od normalizační přítomnosti do sebe a ke svému městu, k jeho ohrožené a odumírající části, k „neperspektivnímu“ meziprostoru, který se rozkládal mezi centrem a sveřepě bujícím okružím sídlišť. Reichova Mizející Praha, černobílá a šedá, bez lidí, vesměs podzimní a zimní, také ovšem odkazovala k věcem umění, k civilistní linii 40. a 50. let – k tvorbě Skupiny 42 či fotografů Josefa Sudka a Václava Chocholy. Některé snímky, například starých tramvají, jsou volnou parafrází dřívějších děl zobrazujících pražskou periferii; Reich jako by zde konstatoval: ještě, ještě to existuje. Fotografovi na volné noze se jeho pochůzky pražskou periferií vyplatily umělecky, „vykrvácel“ však na nich finančně a musel se pak živit produkováním barevných pohlednic, což ho ubíjelo. Aby si Jan Reich spravil autorské sebevědomí,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
