Dopisy

Není se čemu divit

V článku Pobavit se a zemřít (Respekt č.4/2001) udeřil Marek Švehla hřebíček přímo na hlavičku. Mohu to doložit zkušenostmi mého otce - vlastníka 20 ha lesa. Myslivecká organizace mu platí z celých 20 ha 300 Kč ročně a ještě se zpožděním. Všichni v této organizaci jsou přitom velmi pobouřeni, když si otec dovolí upozornit na škody způsobené na jeho polích divočáky.Vlastně se není čemu divit, když si představíme,kdo z civilistů mohl za komunismu nosit zbraň. Myslivecké organizace přitom ve víceméně stejném složení fungují dodnes.

Marie Hrušková, Bechyně

Židé na návrat právo neměli

K článku Čí je právo návratu (Respekt č. 3/2001) je potřeba dodat několik věcí. Židé po druhé světové válce neměli celkem žádné právo návratu na území dnes zvané Izrael. V roce 1845 bylo na území dnešního Izraele 17 000 Židů, tedy vlastně nikdo. Že tam měli vlast před dvěma tisíci lety, snad Zbyněk Petráček jako argument nemyslí vážně. To je, jako by někdo starý přišel do bytu, kde v mládí prožil první lásku, a na základě toho se dožadoval práva užívat tento byt. A i kdyby tisíciletá tradice na daném území zakládala Židům nějaký nárok, ztratili jej svým terorem, úplatky, podvody a vyháněním Palestinců při vzniku svého státu. Požadavkům Židů svět ustoupil také kvůli holocaustu, což byla strašná věc…