Život v neexistujícím městě

Jednou z možností, jak se lze alespoň částečně vyrovnávat s realitou všudypřítomného teroru, je i horečná intelektuální činnost. Z jejího bohatství do značné míry čerpá pozoruhodná práce, představená nedávno v sousedním Polsku. Autoři Barbara Engelking a Jacek Leociak ji pojmenovali Varšavské ghetto - Průvodce po neexistujícím městě a jejím základním materiálem je archiv dokumentů, fotografií či vědeckých studií, který sebralo a pro budoucnost zachránilo několik desítek obyvatel varšavského ghetta v letech 1940–1943. Před pár týdny se na pultech českých knihkupectví objevil překlad čtyřicet let starého románu amerického prozaika Leona Urise pojmenovaný Milá č. 18. Obě knihy jsou svým způsobem přelomové. První představuje v širším smyslu dosud nejúplnější historickou práci na téma varšavského ghetta. Překlad Urisova románu pak místnímu čtenáři přináší pohled na významnou kapitolu dějin holocaustu, v Česku dosud publikovanou jen sporadicky.

Co hrálo divadlo

Přestože z varšavského ghetta zůstala po válce jen hromada sutin a z půl milionu jeho obyvatel přežila nacistickou genocidu jen hrstka, vyvražděné a se zemí srovnané město vydalo tajemství svých obyvatel už během prvních poválečných let. V roce 1946 bylo z trosek domu na ulici Nowolipki č. 68 vyzvednuto deset plechových krabic a o čtyři roky později následovaly dvě bandasky na mléko. Do nich ukryl židovský historik Emanuel Ringelblum se svými spolupracovníky z tajného spolku Oneg Šabat výsledek…