Dobrý den, smutku

Komerční a zároveň i kritický úspěch amerického režiséra M. Night Shyamalana je nanejvýš podivuhodnou událostí dnešního filmového světa. Po americkým publikem nadšeně přijatém Šestém smyslu se nyní v českých kinech objevuje druhá část režisérova volného diptychu snímek Vyvolený, jehož scénář i výtvarná podoba vycházejí z velmi podobných, i když ne zcela stejných principů. Rozdíl obou filmů spočívá především v posunutí důrazu. Zatímco srdcem Šestého smyslu byla stavba příběhu, ve Vyvoleném přejímá hlavní roli obraz jakožto živel dialogu s jedinečnou komiksovou vizí osudu lidstva. Oba filmy přitom sdílejí odvahu k pomalosti a všeobjímajícímu smutku, díky nimž bez zaváhání opouštějí osvědčené recepty současné kinematografie.

Smrt naruby

Stejně jako v Šestém smyslu, i ve Vyvoleném je východiskem zápletky smrt. Toto východisko je však ve druhém případě obráceno naruby. Místo muže, jenž neví o tom, že je mrtev, máme co činit s jediným pasažérem, který bez úhony vyvázl z vlakového neštěstí. V obou případech stojí na počátku otázka „jak bude po smrti?“. Tentokrát jsou ale mrtví ti ostatní a na otázku má odpovědět živý člověk. Ne že by se ovšem přeživší hlídač fotbalového stadionu David Dunn (Bruce Willis) od mrtvých nějak výrazně odlišoval. Shyamalan ukazuje Willise buď se svěšenou hlavou, anebo zezadu, stojícího v dešti s kapucí přes hlavu. Právě tento postoj je po celou první polovinu filmu náznakem obratu, k němuž směřuje život hlavní postavy, bývalé…