Vítězství bez fanfár

Padl Kábul. Režim tálibánů se před necelým týdnem zhroutil pod tlakem opoziční Severní aliance mnohem dříve a snadněji, než kdokoli čekal. Lidé v ulicích většiny afghánských měst po pěti letech zákazů poslouchají hudbu z tranzistorového rádia, muži se nechávají holit u lazebníků, ženy chodí nezahalené smutně proslulou, byť tradiční burkou… Na tomto mediálním obrazu vadí snad jediná věc: na záběrech z Kábulu nikde nevidíme jásající davy. Cožpak ti lidé neslaví osvobození z tuhé poroby? Skutečně. Padl Kábul, padl režim, ale otazníků spíše přibylo - nejenom pro obyvatele Afghánistánu, nýbrž i pro občany zemí Západu. Aby to však nevyznělo tak trudnomyslně, je třeba říci, že některé věci se naopak vyjasnily.

Začíná to klopotně

Minulý týden ukázal, že defétismus z protahující se operace byl předčasný. Bombardování teroristických a tálibánských cílů v Afghánistánu trvalo měsíc, aniž by přineslo výrazný výsledek. To byla voda na mlýn staronových názorů, že na Afghánistánu si vyláme zuby každý. Jenže: bombardování trvalo měsíc a Severní aliance - s jeho pomocí a výzbrojí dodanou spojenci - obsadila velkou většinu Afghánistánu za pouhé čtyři dny. Stále platí šedesát let stará slova Winstona Churchilla: „Nikdy, nikdy, nikdy nevěřte tomu, že jakákoli válka bude hladká a snadná, nebo že kdokoli, kdo se pouští na tuto neznámou cestu, dokáže změřit proudy a hurikány, se kterými se střetne.“ Churchillův výrok citoval list The Sunday Times právě v souvislosti…