Globální pochoutka

Svůj nejnovější román Noční práce vydal Jáchym Topol na prahu čtyřicítky, tedy ve věku, kdy už se zrovna nehodí označovat jeho generaci za „mladou“. Sám přitom až dosud přímo ztělesňoval prototyp mladého spisovatele, který s vášnivým nesouhlasem ohledává a odmítá strnulé konvence většinové společnosti „dospělých“. Hrdinové jeho próz z poloviny devadesátých let se od ní svým způsobem života distancují, nepodléhají konzumním lákadlům, zato se s niternou opravdovostí oddávají dobrodružství, lásce a poezii, jež rozhodně není idylická. Svět je vylíčen v beatnicky vyostřených konturách, v nichž hraničí opojení s děsem, euforie s depresí, něha se surovostí. Topol nemluvil jen za sebe, ale vyjadřoval často kolektivní pocity vzdorovitější části mladých lidí, inklinujících k alternativním životním stylům. Činil to v dobách undergroundu i později na oficiální literární scéně, nyní však zřejmě dospěl k potřebě trochu se odpoutat od skupinové senzibility a vytvořit obecnější obraz skutečnosti.

Čas mýtu a skutečnosti

Děj nového románu se odehrává v napůl snovém prostoru, v jakém se občas ocitáme při usínání či probouzení. Obrazy volně plynou, reálné vzpomínky se prolínají s přeludy, logika příčin a následků nechybí, je však poněkud vyšinutá, a rozvíjení příběhu jako by často unikalo vědomé kontrole. Město, o němž je řeč, vypadá jako Praha, venkovská krajina je také nepochybně česká a dějinný okamžik zdánlivě přesně určuje invaze ruských tanků. Chlapec Ondra kvůli ní odjíždí s mladším bratrem k dědečkovi na vesnici, neboť jejich otec, autor převratného vynálezu, má nějaké tajné poslání a musí se skrývat před okupanty. Jenže dědeček zrovna umřel a chlapců se ujímá podivný strýček Polka, o němž nikdy neslyšeli. Kdysi prý byl rodinou zapuzen a nyní se vrátil, aby převzal grunt. Polka je od počátku postavou tajemnou, okouzlující i zlověstnou, které autor zřejmě přisoudil roli nevyzpytatelného trickstera, jaký se v klasických mýtech stává mazaným protihráčem slepých sil osudu. Mýtické prvky prolínají celým vyprávěním. Obyvatelé vsi působí jako archaický chór, z nějž se vydělují tragicky či komicky zabarvení jedinci, v dívčí erotice zaslechneme ozvěny pohanských kultů a rituálů, esenbáci či estébáci zosobňují ďábelské síly moci, jež se inspirovala tradicí ruských běsů, ale zároveň jsou chvílemi uboze komičtí nebo připomínají usoužené staré čerty z pohádek. Mýtickým prostorem jsou i lesy, v nichž se každou chvíli někdo ztratí. Je pochopitelné, že v takto zapeklitém prostředí působí i ruské tanky jako přízračné obludy ze záhrobí. Historický čas se mýtu plně podřizuje v závěru románu, kdy dojde k hromadnému útěku obyvatelstva před pustošivými nájezdy barbarských dobyvatelů, kteří znenadání přesedlali z obrněnců na koně, snad aby připomněli Attilu z dob stěhování národů.

Hra se záhadami

Mýticky zabarvený rámec, který by sám o sobě mohl působit vyumělkovaně, oživuje Topol řadou příběhů a příhod, které jsou zřejmě tak či onak zakotveny ve skutečnosti. Z lyrického vnímání přírody, jejíž osou je řeka, z líčení klukovských výprav a válek, ale i prvních sexuálních zážitků s dívkami cítíme osobní zkušenost, vlastní smyslovou i citovou paměť, ale i zde se čas podřizuje rytmu vyprávění. Těžko odhadnout, kolik je vlastně chlapeckým hrdinům let. Autor jako by do několika týdnů, kdy probíhá děj románu, vměstnal reminiscence z řady prázdninových pobytů na venkově, během nichž se jeho vnímavost postupně vyvíjela. V románu se objevují mnohé motivy, které loni uvedl jako vlastní zážitky v knižním rozhovoru, což některé kritiky vedlo k tomu, že román označili za autobiografický. Vazba mezi textem a realitou je však propracována složitěji a nacházíme v ní posuny, které mají výraznou arteficiální funkci. Ondru v knize zastihneme na samém vrcholu puberty. Hned v úvodu románu se poprvé miluje s dívkou, doma hltá vědeckofantastické knihy a mladšího bratra zasvěceně uvádí do tajů života. Tak bystrému mládenci by se ruská agrese v roce 1968 sotva jevila jako nevysvětlitelný pohádkový horor, jenž do všedního poklidu pronikl odněkud z temných říší Stephena Kinga. Pokud mu má být kolem čtrnácti, nejspíš by vytušil, že hrůzná je především politická tupost a brutální nešikovnost kremelských potentátů. Sám autor ovšem vpád cizích armád prožíval šestiletý, tedy ve věku, kdy děti hledají první klíče k chápání světa v pohádkách. Když nyní jako obratný vypravěč využil vzpomínek na své tehdejší iracionální vidění světa ke konstrukci vnitřního světa mnohem dospělejšího Ondry, vtělil do své fikce docela přesvědčivý závan autenticky prožité magie. Podobně zacházel i s lokalizací děje. Čtenáři knižního rozhovoru vědí, že Topolovým venkovem bylo vlídné Posázaví, kraj románu je však posunut kamsi k hranicím Polska, jež je obestřeno zneklidňující aurou čehosi cizího a nepříliš přátelského, co zlověstně kontrastuje s důvěrně známým terénem. Spíš než autobiografií je román jakýmsi „biografem“, filmem, který je sestříhán z hraných i dokumentárních sekvencí. Takový postup známe i z předchozích Topolových knih - v Sestře mají záběry společenské reality z konce osmdesátých let téměř reportážní ráz, zatímco příběh hrdinů divoce tryská z obrazotvornosti. V novém románu lze rozpoznat větší úsilí o formální kázeň a zvládnutí románového tvaru. Text se už netváří jako improvizovaná výpověď o generačních pocitech a postojích, ale předkládá probarvený dějinný obraz, v němž by měla být zkušenost z místa a času shrnuta do jasných, přesvědčivých a relativně trvalých obrazů. Něco takového se povedlo Kunderovi v Žertu a Vaculíkovi v Sekyře - oběma tehdy také táhlo na čtyřicet. I v Noční práci Topol zůstává sugestivním vypravěčem. Obzvlášť suverénně se pohybuje v nejrůznějších stylových rovinách přímé řeči, jež zapadá zcela přirozeně do textu, aniž by musela být vyznačena uvozovkami. Se smyslem pro dramatičnost vytváří neobyčejně živé situace a jeho jazyk probarvuje intenzivní citovost, jež se ozývá i v kadencích a rytmech vět. Jako romanopisec, demiurg příběhu, se úkolu zhostil o poznání hůř než jako vypravěč. Atmosféra, jež obestírá děj, je natolik tajemná, že se v ní ztrácí sám jeho smysl, z mlhoviny vykukují jen více či méně působivé segmenty, marně však hledáme nějakou orientační značku. Záhad Topol rozehrál dost, žádnou však pořádně nedořešil a zůstal jen u efektů. Největší záhadou tak zůstává, proč cítil potřebu sepsat zrovna tenhle námět.

Příliš strašidelné peklo

Autor si pěkně pohrál se vzpomínkami na dětství, proč je však obklopil historickými souvislostmi, které úmyslně pojal divně nevěrohodně? Podstatu příšerností, jež ovládly zemi po vpádu vojsk, nevystihují vraždami posedlí upíři s policejními legitimacemi, ale spíš docela normální a systematizovaní kádrováci, kteří si dnes mírumilovně užívají valorizované důchody. Umělecké ozvláštňování setřelo z tváře zla jeho nakažlivou banalitu, všednost a lidskou ubohost. Démonizovaný obraz komunismu jako by chlácholil všechny jeho přisluhovače, kteří se cítili spíš jako vykutálení Švejkové než démoni. Motiv dětského vnímání velké dějinné zvrácenosti, k jaké u nás došlo před třiatřiceti lety, zpracoval nedávno méně efektně, zato však přiléhavěji Topolův vrstevník Jaroslav Formánek v novele Dlouhá kakaová řasa. Peklo, v němž přežívají jeho postavy, je navenek celkem pohodlné a zábavné, ale o to víc evokuje tíseň z děsivé uzavřenosti, jaká v něm panovala. Proplétání různě laděných dějových linií podněcuje čtenáře k srovnávání jejich působivosti. Realističtější nota přitom jednoznačně vítězí nad fantastickou. V české próze bychom obtížně hledali stránky, které by intenzitou naprosto nesentimentální jímavosti, grotesknosti a zoufalého veselí překonávaly Topolovo líčení alkoholických záchvatů matky obou chlapců, z řady vesnických příběhů sálá pochmurná síla velkých děl kritického realismu a neobyčejně svěže jsou vylíčeny konkrétní zážitky smyslového probouzení. Začíná-li však autor příliš básnit, vzdaluje se svérázu českého prostředí a ocitá se na půdě jakéhosi univerzálního magického realismu. Tuzemské zvláštnosti převedl, snad aby jimi příliš neunavoval „globálního“ čtenáře, do několika zjednodušených znaků, jaké si svět s Českem spojuje - ruské tanky, pronásledování Cikánů, policejní zvůle apod. - ale jinak by se příběh mohl klidně odehrát na Haiti nebo v Estonsku. Možná se právě takhle dá nejlépe zaútočit na branku světové literatury.

Jáchym Topol: Noční práce. Vydal Torst, Praha 2001, 259 str.