Buďme Češi

Od minulého týdne je jasné, že nezdravé manýry české politiky nakazily i zdejší sport. Ani totální rozklad fotbalového reprezentačního týmu a ostuda, kterou způsobil, nepřiměly trenéra Jozefa Chovance k rezignaci. Hovoříme-li přitom o ostudě, není tím myšlen sportovní výsledek, jako spíš okolnosti, za jakých byl dosažen. České fotbalové mužstvo mělo být původně pýchou svého státu - tak to alespoň do omrzení opakovali zdejší sportovní novináři. Výsledek je ale jiný. Pod Chovancovým vedením se tenhle hýčkaný a téměř nekritizovatelný tým stal spolkem nafoukaných primadon, za jehož výkony je nutné se spíš červenat. Ilustrací budiž nezapomenutelné křiváctví na Faerských ostrovech před třemi lety: ve snaze umožnit léčbu zraněného českého hráče soupeř zakopl míč, a Češi pak místo oplátky gentlemanského gesta rozehráli balon sami sobě na rozhodující gól. Dalším milníkem byl záchvat nenávisti proti italskému rozhodčímu Collinovi a pak následuje nekonečná řada trapností, vzteku, nadávek a hledání viníků. Symbolickým vrcholem této cesty se stal středeční mač s Belgií. Útočník Lokvenc napřed v novinách upozornil, že hrát v tak důležitém utkání fair play je nesmysl, a nikdo to tudíž nemůže očekávat. Samotný zápas se pak stal ukázkou současné „české školy“, ve které se ukřivděnost mísí s neschopností do jednoho nehezkého balíku. Ti, co měli být vzorem (kapitán Nedvěd), zakončili zápas vzteklými fauly a nadávkami rozhodčímu. A do toho internacionál a komentátor Vízek divákům vysvětlil…