Plížením vpřed

„Moje generace už jeden režim svrhla, a když to bude takhle pokračovat dál, může zasáhnout znovu,“ burácel v lednu 2001 pod svatým Václavem středoproudař Daniel Hůlka a zaplněné Václavské náměstí aplaudovalo. A i když na něm bylo v tu chvíli fyzicky přítomno sotva jedno procento národa, není sporu, že Hůlkův bojový pokřik promluvil z duše většině Čechů. Samotný listopad 1989 má dodnes dobrou pověst, zatímco to, co přišlo po něm, naopak vyvolává pocity zklamání. Přitom by možná bylo lepší obě tato hodnocení prostě prohodit. Hůlkova generace žádný režim svrhávat nemusela, komunistický aparát už prostě dál nemohl, a kdyby Listopad nepřišel v listopadu, byl by v prosinci nebo třeba v březnu. Samotné předání moci přitom nedopadlo nijak slavně. Kompromis, který komunisté dostali, byl pro ně darem z nebes. Jejich strana může působit dál, jako by se čtyřicet let nechumelilo. Také tehdejší studentští předáci z dnešního pohledu nepřipomínají většinou žádné revolucionáře, ale spíše jakési kolemjdoucí, co se prostě nachomýtli. V celé nahotě to bylo vidět, když deset let po činu někteří z nich sepsali petici Děkujeme, odejděte. Její text svou analytickou hloubkou i bombastičností dosahoval úrovně televizní estrády „S politiky netančím“, od populárního televizního pořadu se lišil jen tím, že byl myšlen vážně. Jepičí život tohoto vzedmutí demonstroval, jak málo studenti „revolucionáři“ za dalších deset roků dospěli. Země je totiž v daleko lepším stavu, než jak se to jevilo jim. Český…