Pocta králi Šumavy

Dějiny píší vítězové. Ale u nás jako by dějiny psali poražení. Jak jinak vysvětlit popularitu komunistických filmů, které pravidelně recyklují soukromé i veřejnoprávní televize? To vše by nám mělo proběhnout hlavou při zprávě, že 28. října obdržel medaili za hrdinství Josef Hasil, známý jako král Šumavy. Běžný konzument televize a novin z toho musí mít v hlavě pěkný maglajz. Za uplynulých dvanáct let mohl vidět x-krát Kachyňova Krále Šumavy, film z 50. let, který představuje Josefa Hasila jako stvůru všech stvůr, člověka, který klidně nechával své „zákazníky“ utopit u močálu. A teď tato stvůra dostane vysoké státní vyznamenání. Kde je chyba? V Kachyňovi? V programovém řediteli televizních stanic? Nebo v sekretariátu Václava Havla? Všichni zároveň přece pravdu mít nemohou. Vyznamenal prezident stvůru, nebo nám televize předkládá zkreslenou realitu? Josef Hasil za druhé světové války pomáhal odboji, po únoru 1948 převáděl přes hranice ohrožené lidi, poté byl vězněn, uprchl, pak opět působil jako převaděč a nyní žije v USA. Jinými slony: případ třetího odboje. Jeho medaile pomáhá dotvářet jistý precedent. Pokud byl vyznamenán Hasil, pár let po Otovi Rambouskoui, kdy budou vyznamenáni bratři Mašínové? Vždyt' jejich bilance se od Josefa Hasila až tolik neliší. Přes nesporný klad ocenění krále Šumavy tu stále zůstává určitá pachuť z dějin psaných poraženými.