Nezničitelná jednoduchost

Měsíc po zahájení úderů na Afghánistán stále jako by se nic nezměnilo. Usáma bin Ládin stále běhá na svobodě. Tálibán stále sedí pevně ve vládě. Opoziční Severní aliance drží stále tutéž frontovou linii a stále se zdá, že každým okamžikem musí dobýt město Mazáre Šaríf. A západní spojenci sice bleskově zničili tálibánské letectvo, vyslali speciální pozemní komanda, ale na situaci v Afghánistánu stále nemají pražádný vliv Zhruba takto skepticky vnímá válku proti mezinárodnímu terorismu stále více lidí, dokonce i v samotných USA. Je tato skepse oprávněná? To je otázka důležitá i pro nás. Nejenom proto, že jsme členy Severoatlantické aliance, ale i proto, že naše protichemická rota, jejíž část právě cvičí v Turecku, by měla být nasazena přímo ve Střední Asii.

Od zpráv k propagandě

Zmíněné skepsi nahrává i mediální prezentace této války. Uplatňují se tu některá z pravidel, jež před třemi lety formuloval politolog Steven E. Plaut. Jedno z nich říká, že veřejnost zhusta považuje za agresora nikoli útočníka, ale toho, kdo způsobí větší ztráty Jestliže tedy při sebeobraně či odvetě způsobíme nepříteli větší ztráty, než jaké způsobil on nám, hyperkritická veřejnost to může považovat za agresi z naší strany. (Budou tisíce mrtvých Afghánců adekvátní reakcí na zhruba pět tisíc mrtvých z New Yorku a Washingtonu?) Kdybychom tutéž logiku použili na druhou světovou válku, vyšli by nám potom jako agresoři Britové a Američané. Druhé pravidlo se týká civilních…