Nebezpečí mě láká

Rámeček

FRANTIŠEK LIZNA (60) slouží jako duchovní v nejtěžší české věznici Mírou. Vystudoval teologii v Litoměřicích, od konce 60. let je řeholníkem Tovaryšstva Ježíšova (jezuité). V době normalizace sloužil jako tajný kněz a pracoval jako sanitář Patří mezi signatáře Charty 77. Za komunismu byl čtyřikrát odsouzen: za stržení sovětské vlajky, za pokus o emigraci a dvakrát za šíření samizdatu. V kriminále prožil celkem čtyři roky. Po revoluci se stal vězeňským kaplanem. Otec Lízna se zvlášt' zaměřuje na pomoc Romům (při sčítání lidu se přihlásil k romské národnosti) a bývalým vězňům. Jeho fara ve Vyšehorkách u Mohelnice je vyhlášeným azylem pro lidi bez domova. Letos 28. října mu prezident propůjčil jedno z našich nejvyšších vyznamenání - Řád TGM za „vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidských práv“.

Jak dlouho může člověk dělat duchovního správce pro doživotně odsouzené vrahy, aby neotupěl a nestal se cynikem?

Neříkejte správce, s tím slovem nesouhlasím. Když se v novinách psalo o kandidátech na státní vyznamenání, tak mě označili za „průkopníka duchovní správy“, a to mě úplně šokovalo. Podle měje to služba. A já nejsem žádný průkopník, přede mnou chodila do vězení spousta kněží.

Dobře, a jak dlouho se dá tedy taková služba vydržet?

Říká se, že duchovní by měl být ve věznici maximálně pět let. Podle mě ale po pěti letech teprve poznáte, v čem vaše služba spočívá. Když má pro ni někdo předpoklady, může ji…