Proti pravdě a paměti

K samým základům Hitlerových strategických koncepcí, které sepsal v mnohomluvné konfesi Mein Kampf, patří přesvědčení, že dějiny píšou vítězové. Živým dokladem mu byla interpretace příčin a výsledků první světové války, k jaké dospěla mírová konference ve Versailles. Německým nacionalistům se spojenecká verze dějin jevila nepřijatelně, a proto šířili mýtus o ráně dýkou do zad, kterou prý ústředním mocnostem uštědřili zrádní liberálové v zájmu světového židovstva. Po uchopení moci a rozpoutání druhé světové války se nacisté uchylovali k nejbrutálnějším prostředkům ve snaze zvítězit za každou cenu, aby si podřídili nejen cizí národy, ale i historiografii. Jako vítěz hodlal Hitler budoucnosti vnutit svůj nadlidsky heroický obraz, který by zastřel veškeré hanebnosti, jichž se dopustil. Podobně falšovala donedávna dějiny i komunistická historiografie, avšak éra rozvinutých informačních technik monopolům na výklad událostí nepřeje. Dějiny dnes nepřepisují ani tak „vítězové“, ale spíš bořitelé mýtů, hledači alternativních perspektiv a odpůrci stávajících poměrů, kteří se na trhu s myšlenkami snaží prosadit hlavně svéráznými náhledy. Je smutně paradoxní, že část z nich si „originální“ téma našla právě v popírání hitlerovských zločinů.

Skuliny svobody

Demokracie přeje svobodné výměně názorů a z veřejné debaty nevylučuje ani zastánce krajně netolerantních ideologií v dobré víře, že se před veřejností znemožní sami. Ošemetnější situace nastává, nejde-li…