Vím, že nic nevím

Bývalý šéfekonom Světové banky Joseph E. Stiglitz (58) se konečně dočkal Nobelovy ceny. Dostal ji minulou středu spolu s dalšími dvěma Američany, Georgem A. Akerlofem (61) a A. Michaelem Spencem (58). Je však nutné zdůraznit, že Stiglitz nebyl v žádném případě oceněn za svou práci ve Světové bance. Naopak - jeho kontroverzní působení mu spíše Nobelovu cenu o několik let oddálilo. Oč se tedy všichni tři ekonomové zasloužili? Položili základy mikroekonomické analýzy chování ekonomických subjektů za nejistoty. Vše začalo Akerlofovým článkem o trhu s ojetými auty.

Zbydou jen vraky

V hlavním proudu ekonomické teorie se do konce 60. let téměř výlučně předpokládalo, že účastníci trhu mají všechny informace, které pro své rozhodování potřebují. A to symetricky: Nikdo jich nemá ani více, ani méně. Právě tento přístup prolomili v 70. letech někteří ekonomové. Asi nejznámějším textem z tohoto období je Akerlofův The Market for Lemons („lemon“ znamená kromě citronu i americký slangový výraz pro poruchové auto). Myšlenka je velice prostá: Prodávající ví mnohem více o vlastnostech auta než kupec. Pokud je auto poruchové a kupující není expert, pak to pozná teprve ex post. Existuje-li jeden trh, pak kupující zahrnou riziko nákupu špatného vozu do svých očekávání. Nabízená cena bude nižší, než by si představovali majitelé kvalitních bezporuchových aut, a ti proto odejdou z trhu. V konečném důsledku na trhu zbudou pouze auta poruchová. Podobných příkladů je…