Jednotni zvítězíme

V posledních dnech vysílají hlavní televizní stanice ve Spojených státech jednoduchou reklamu. Přibližně patnáct lidí různé pleti, různého vyznání a s různě vyspělou angličtinou říká krátkou větu: Jsem Američan. Poselství je jasné, vyhrát může pouze sjednocená země. Z mladých lidí, kteří dosud nevěnovali starostem své země pozornost, se dnes stávají vlastenci, ochotní nechat se naverbovat do války, politici zažívají největší podporu veřejnosti a Amerika diskutuje poprvé ve své historii o omezení vlastních svobod.

Říkám si patriot

Odhlédneme-li od téměř sedmi tisíc mrtvých lidí, vypadá to paradoxně tak, že teroristický útok Americe spíše pomohl. Američané totiž po několika desítkách let prožívají válečný konflikt, který je nerozeštvává, ale zřetelně sjednocuje. Místo vzdálené války kdesi v nepochopitelném Vietnamu došlo k útoku na Spojené státy - viníci i kladní hrdinové jsou zcela jednoznační. Když minulý týden přečetl prezident George Bush v televizi dopis od čtyřleté holčičky, která mu píše, že nechce, aby tatínek šel do války, ale že v tomto případě ho národu svěřuje, může to znít řadě Evropanů jako patetické klišé. Pro Američany je to však holá skutečnost. Už v prvních dnech se tisíce mladých lidí přihlásily dobrovolně do armády, že chtějí bránit svou zem. Mladí Američané v sobě objevují dosud nepoznané vlastenectví. „Já jsem se vždycky smál takovým těm filmům, jako je Top Gun, kde teklo vlastenectví proudem, ale teď jsem neuvěřitelně hrdý na svou zem,“ říká John Simon, student Michiganské univerzity, který přijel do New Yorku jako dobrovolník pomáhat na místě katastrofy. „Koupil jsem si triko Jednotni zůstaneme a na okno na koleji jsem nalepil vlajky. Kamarádi říkali, že když už jsem tomu propadl i já, tak teroristi nemůžou vyhrát,“ směje se. Mladí lidé se do konfliktu zapojují na všemožných úrovních. Například před vchodem na newyorskou Pace University stojí mladík s dívkou a rozdávají letáky vybízející ke sbírce na oběti útoku. „Rozdáváme ty letáky, ale je to vlastně zbytečné, protože na veškerou pomoc je spíše přetlak. I na tohle rozdávání se nabízely desítky lidí,“ říká dívka. Svůj zájem o situaci vysvětluje stejně jako Simon. „Když končil Vietnam, byla jsem malá holka a nikdy mě nenapadlo, že i já zažiju válku. Teď se mi změnil svět a chci být užitečná.“ Se svými nově objevenými pocity se mladí lidé svěřují novinám, televizi a internetu. Jedno takové vyznání otiskl počátkem října časopis Newsweek. Dvaadvacetiletá Rachel Newman píše, že před časem přijela do New Yorku jako muzikantka a básnířka odmítající pracovat pro velké firmy a budovat falešný „kapitalistický sen“. Dnes studuje na Manhattan College ekonomii a gender. Ještě počátkem září považovala socialismus za ideální systém rovné péče o všechny a dokonce uvažovala, že se z USA odstěhuje. Pak přišel útok a všechno se změnilo. „Uvědomila jsem si, jak samozřejmě jsem brala svobodu, kterou tu mám,“ píše Rachel. „Teď nosím na batohu americkou vlajku, zdravím bojová letadla nad hlavou a říkám si patriot.“ Příliv vlastenectví se spolupodepsal i na obrovské popularitě prezidenta Bushe a starosty New Yorku Rudolpha Giulianiho. Ani jeden z nich totiž v prvních dnech, kdy jim popularita vyšplhala na nejvyšší příčky, neudělal vlastně nic tak mimořádného. Jsou tam, kde mají být, dělají svou práci, ale nic šokujícího. Američané svou podporou ovšem řekli něco jiného. Slovy plakátu visícího téměř na každém rohu newyorských ulic: Jednotni zůstaneme. V tom je ten vtip. Bush a Giuliani jsou představitelé nejzasaženějších míst a představují tedy symboly jednoty. Proto najednou desítky tisíc baseballových fanoušků na stadionu vstanou a burácí: Rudy, Rudy. Přeloženo do diplomatické řeči znamená ten vzkaz jediné: Zlomit se nedáme.

Vědomost je síla

Američané se skutečně nenechají zlomit, což nijak nesouvisí s faktem, že se pod tíhou útoku mění a snaží se s tím žít. V těchto dnech v USA vrcholí jedna z nejzajímavějších debat v historii Spojených států. Nakolik musí Američané omezit svou osobní svobodu, aby se útoky už neopakovaly?

Těsně po smrtících atentátech byl postup jednoznačný. Napadená města Washington a New York posílila svou obranu do takových rozměrů, že to místním obyvatelům vyráželo dech. Dosud nevídaný obrázek po zuby ozbrojených gardistů tábořících v Battery Parku nebo válečné lodi s kulometnými hnízdy u břehu řeky Hudson ovšem dostatečně vysvětlovala jiná dosud nevídaná scenerie: obrovská kouřící halda trosek na místě Světového obchodního centra. Armáda a policisté na každém rohu tu ale nebudou věčně, Amerika proto hledá další možnosti, jak se bránit dalšímu útoku. Necelé dva týdny trvá nařízení, že při koupi lístku na vlak nebo autobus se musí předložit nějaký doklad totožnosti. Američané nemají občanské průkazy, takže nejčastěji ukazují řidičské licence nebo pasy. Ve Washingtonu pak jsou kontroly při vstupu do státních budov, kterých je tu více než dost, a uzavřených ulic v jejich blízkosti tak důsledné, že lidé raději automaticky nosí pověšené na krku různé identifikační karty. V této souvislosti jsou zajímavá čísla průzkumu Princeton University, podle nichž si téměř polovina bělochů a sedmdesát procent černochů přeje, aby se kontroly více týkaly Arabů a lidí se snědou tváří. Minulé pondělí zřídil prezident Bush novou instituci - Úřad domácí bezpečnosti -, který by podle prezidenta měl „zajistit bezpečnost Ameriky před terorismem“. Pro tento ambiciózní cíl bude úřad, opět podle Bushových slov, „především dávat dohromady informace a zdroje - ve válce s terorem je vědomost silou“. A právě definice a rozsah oněch „vědomostí“ nás přivádějí k jednomu z nejdiskutovanějších problémů současných USA. Prezidentova administrativa totiž přišla se zásadním požadavkem na posílení pravomocí CIA, FBI a dalších bezpečnostních služeb. Příslušný koncept už leží v senátu. Navrhuje například povinnost potvrzovat napříště žádost o americké vízum otiskem palce, dává policii právo zadržet cizince podezřelého ze spolupráce s teroristy na sedm dní oproti současným osmačtyřiceti hodinám. Kromě toho chce vláda poskytnout bezpečnostním službám pravomoci odposlouchávat telefony a číst e-maily bez předchozího svolení soudu. Musí jít ale o mimořádnou situaci spjatou opět s terorismem. Bezpečnostní služby také měly získat pravomoc odposlouchávat nejen přímo telefon, který podezřelý používá, ale také i ty, které by mohl používat. „Stávající pravidla se ukázala jako nedostatečná. Musíme je změnit a zajistit bezpečnost pro Američany i pro slušné zahraniční návštěvníky, kteří dodržují zákony,“ řekl k tomu na tiskové konferenci republikánský senátor Christopher Bond. Projednávání zákona se dá očekávat každým dnem.

Třetí na drátu

Odpůrci zákona ale mají také pádné argumenty. „Kongres musí využít každý rozumný krok k ochraně naší společnosti před dalším útokem. Na druhé straně ale musí naši reprezentanti pracovat i na tom, aby přijatá legislativa naši společnost neomezila,“ prohlásila Laura Murphy z Unie na obranu osobní svobody Američanů, která je nejsilnějším kritikem navrženého zákona a vybízí občany, aby neustále posílali svým zákonodárcům protestní dopisy. „Navrhovaný zákon přináší řadu rizik,“ připojil se počátkem října list Washington Post. „Zákonodárci potřebují dostatek času na to, aby se rozhodli správně.“ Už teď je jasné, že debata nad předlohou bude bouřlivá. Proti celkovému návrhu jsou kongresmani z řad demokratů i republikánů a v jejich čele stojí vlivný republikán a člen kongresové komise pro spravedlnost Bob Barr. Odpůrci návrhu často argumentují nedávnou historií. Bezpečnostní složky si v Americe od dob Josepha McCarthyho a Richarda Nixona získaly pověst snadno zneužitelných institucí, a tak jim byly mnohé pravomoci odejmuty. Pokud by zákon prošel, bezpečnostní síly by získaly „ztracenou moc“. „Moji přátelé, kteří jsou zastánci rozšíření práv tajným službám, mi říkají, že jejich příslušníci nové pravomocí nezneužijí. Přál bych si, aby to byla pravda, ale historie zatím ukázala opak, bez ohledu na politickou stranu,“ řekl první říjnovou středu novinářům na tiskové konferenci demokratický kongresman John Conyers. Ve snaze uklidnit podobně skeptické hlasy navrhuje vláda pro zákon přechodné období dvou let, kdy se rozšířené pravomoci buď osvědčí, nebo ne, ale především by za Amerikou měla být hlavní bitva s teroristy. Odpůrci se ale obávají, že větší pravomoci změní i obyčejné lidi. „Dám vám příklad,“ říká profesor práva na George Washington University Jonathan Turley, „když vybídnu studenty, aby se vyjádřili k nějakému tématu, tak bouřlivě diskutují. Pak vytáhnu diktafon a položím ho na stůl s tím, že je to jen pro mě. V tu chvíli se počet diskutérů sníží, začnou mluvit uměle, strnule a neupřímně. To může udělat s touto společností fakt, že vědí, že je na drátu někdo třetí.“ Turley je navíc přesvědčen, že po jedenáctém září není třeba vůbec nic měnit. „Naše bezpečnostní služby přece pracují více než skvěle, podívejte se, za jak krátkou dobu získaly tolik důležitých informací. Omezení osobní svobody by bylo vítězství teroristů.“

Mohu jít?

Po 11. září samozřejmě vyvstala i otázka, nakolik se americké hledání nových záruk bezpečnosti dotkne pilíře tamní demokracie – svobody slova – a jak ovlivní vztah Spojených států ke světu. V případě svobody slova a s ní související svobody získávat informace je zcela zřetelně vše při starém. A to i přesto, že mluvčí Bílého domu prohlásil, že úkolem novinářů je ptát se a jeho úkolem nic neříct. Myslel tím ale jen supertajné informace ohledně doby a způsobu útoku na Afghánistán. Pro návštěvníka z Česka jsou návštěvy tiskových konferencí významných amerických politiků a jejich kontakt s veřejností doslova civilizačním šokem. Například hvězda posledních týdnů Rudolf Giuliani má každý den kolem čtvrté hodiny tiskovou konferenci, kterou končí slovy: „Mohu jít?“ Zůstává až do poslední otázky, nevybírá si k otázkám „spřátelené“ novináře, nehodnotí jejich inteligenci i na nepříjemné otázky typu „Vážně si myslíte, že je vhodné, abyste v těchto pohnutých chvílích chodil do zábavných televizních pořadů?“ odpovídá naprosto klidně, bez jediné urážky tazatele: „Víte, mrtvé budeme pochovávat ještě dlouho. Zažíváme smutek, se kterým se musíme učit žít, a kromě slz musíme znovu objevit i smích.“ Úcta k veřejnosti a médiím je znatelná i na tiskové konferenci v Pentagonu. Opět končí až ve chvíli, kdy není žádný dotaz a účastníci si navzájem poděkují za společně strávený čas. Když se v jednu chvíli šest novinářů za sebou zeptá v nepatrných odchylkách na to samé, člověk vytrénovaný z pražských tiskovek čeká podrážděné: „Sedíte si na uších?“ Nic takového: mluvčí jen trpělivě znovu a znovu vysvětluje problém. Kongresmani a senátoři pak většinu svých tiskovek vedou mezi stromy před Kapitolem, aby je mohli poslouchat i obyčejní lidé, nejen novináři. Pokud jde o postoj ke světu, Amerika zažívá protichůdné trendy. Na jednu stranu byla opravdu radikálně zpřísněna ochrana hranic: cizinci se náhle stali nositeli možného ohrožení a země se před nimi chce mít na pozoru. Vedle ostražitosti ale působí trend úplně opačný. Amerika se v současných dnech otevírá světu jako nikdy předtím. Snad poprvé totiž nastává situace, kdy Spojené státy opravdu potřebují spojence, a obyčejní lidé si to uvědomují. Ve zprávách najednou sledují, že němečtí kriminalisté vypátrali pro své americké kolegy řadu důkazů proti teroristům, že Velká Británie je na každém kroku s Amerikou a podobně. „Poprvé v životě jsem slyšel o tom, že v Evropě máte nějakou Evropskou unii. Má patnáct zemí a všechny jsou s námi. Není to skvělé?“ říká mladík opalující se na prázdných schodech před Jeffersonovým památníkem ve Washingtonu. Ony prázdné schody jsou dalším symbolem přiblížení zahraničí a USA. O tuto zemi totiž v posledních týdnech poklesl zájem u turistů a například Washington ještě na začátku minulého týdne připomínal pusté město, kde všechny historické památky zely prázdnotou. Proto je teď každý návštěvník v Americe více než vážený: jednak dokazuje pohrdání hrozbou dalšího útoku a navíc - utrácí zde své peníze. I proto jsou policisté a vojáci k lidem velmi vstřícní, slušní a snaží se jim pomoci v potížích: Amerika turisty a cizince potřebuje jako důkaz normality poměrů a příslib návratu k ekonomické prosperitě. Symbolem obou těchto věcí se stalo znovuotevření Reaganova letiště ve Washingtonu. Ještě na konci září se zdálo, že z obav před terorem bude tento dopravní uzel zavřený navždy. Přistávající stroje se totiž snášejí k runwayi příliš blízko Bílého domu a Kongresu. Ve čtvrtek ale na přistávací plochu dosedla první letadla. „Nemůže být lepší symbol toho, že Amerika funguje,“ zhodnotil připravovaný krok o dva dny dříve prezident Bush. „Provoz na Reaganově letišti dává teroristům zprávu: Nemůžete vyhrát.“

Děkujeme, že přijedete

Ještě ve středu zeje washingtonské letiště prázdnotou a ostré říjnové slunce rozehřívá louže asfaltu tam, kde obvykle sviští jedno startující letadlo za druhým. Zastávka metra poblíž nechává všechny pasažéry chladnými: není důvod vystupovat, vchody k letišti jsou zavřené. Nahoře v obrovské přestupní hale to připomíná tísnivý sen - ticho, zamčené obchody, jen tu a tam se prostorem rozlehne štěkot policejních psů. Přesto je tu už o něco živěji než včera. Tu a tam se mihnou technici instalující informační tabule a novou naváděcí ceduli. U obchodu se suvenýry rovná hezká Afroameričanka krabice se zbožím. „Je to místo duchů, už mi z té prázdnoty běhá mráz po zádech. Nemůžu se dočkat, až se to změní,“ říká. Není divu, že v ní okolní prázdné haly vyvolávají tíseň: za normálních časů projde kolem jejího krámku na čtyřicet tisíc lidí denně. Třiadvacetidenní odstávka ji málem přivedla ke krachu, a tak se na zítřejší rozjezd chystá ve svátečním. I čtvrteční ráno sálá nádherným sluncem a barevná okna haly vytvářejí uvnitř podzimní náladu. Dvě protilehlé stěny sálu zdobí obrovské vlajky s hvězdami a pruhy. Pod nimi je už mnohem rušněji než včera, i když policisté mají stále početní převahu nad cestujícími a k původnímu ruchu má provoz ještě hodně daleko. Nicméně obchody jsou otevřené a z restaurací se line vůně přesmažených hamburgerů. Shluk lidí je až u příletu. Před chvílí dosedlo první letadlo z New Yorku. Na palubě vedle řady kongresmanů sedí i ředitel Reaganova letiště a guvernér státu Virginie. Teď na ně tady čeká asi desítka mladých lidi s transparenty „Užijte si Washington“, „Díky, pane prezidente“ a žlutým nápisem „Děkujeme, že cestujete“. Když z brány vyjdou první pasažéři, mládež začíná radostně výskat a tleskat. Nadšení je viditelně upřímné. K potlesku se přidávají nejen politici, ale i obyčejní cestující, pár lidí má dokonce v očích slzy. Pasažéři prvního letadla podávají ruce lidem okolo a potom vyjíždějí do druhého patra haly, kde je čeká nepřehledné množství televizních štábů a novinářů. Politici si stoupají k mikrofonu a jeden po druhém provolávají slávu Americe, prezidentu Bushovi a americkému lidu. Vše odměňuje bouřlivý potlesk. „Je to skutečně projev naší svobody, našeho vítězství nad terorismem, který nás nemůže zastrašit,“ říká Respektu virginský guvernér Jim Gilmore a dodává: „Doufám, ze sem z vaší země přijede co nejvíce lidí. Moc se na ně těšíme.“

Rámeček

To máme napadnout i vás?

„Myslím, že hrajete větší roli, než si myslíte,“ hodnotí kongresman Cliff Stearns pozici České republiky v nadcházejícím dlouhém střetu s terorismem. „Nejde o účast při útocích na Afghánistán, ale v jasném slovu, že NATO je jednotné.“ Jednoznačnou podporu Ameriky ze strany nováčků Stearns oceňuje i jako důležitý moment pro budoucí rozšíření NATO. „Jasným postojem chráníte ale i sami sebe,“ doplňuje kongresmana analytik Ústavu pro mezinárodní vztahy ve Washingtonu Stephen Sestanovich. „Teroristé teď budou hledat nejslabší článek NATO, kde potom budou chtít provádět svou činnost. Svým způsobem je tedy vaše "ne“ teroristům důležitější než „ne“ Spojených států." Pochvala českého postoje zaznívá i z ministerstva zahraničí. Za to dnes ovšem může hovořit pouze ministr a mluvčí, od kterých se jiná než pochvalná a diplomatická prohlášení nedají v současné chvíli budování široké koalice čekat. Kdo má zájem o jasné a upřímné hodnocení českého postoje, musí úředníkům na State Departmentu slíbit anonymitu zdroje. „Po nepříjemném váhání při kosovské krizi jsme byli velice mile překvapeni rychlou a navíc jednoznačnou podporou nejen politiků, ale také obyvatel, kteří ve velké míře zahrnuli naši ambasádu v Praze dopisy a květinami,“ říká k věci nejmenovaný člen z týmu ministra Colina Powella. Pochvala má však své ale: „Na druhé straně jsme byli naprosto zmateni vyjednáváním ministra Kavana se zástupci Jemenu. Nepředpokládáme, že by ČR chtěla porušit mezinárodní smlouvy o dodávkách zbraní, ale tak brzy po útoku vyjednávat o prodeji vojenské techniky s Jemenem, to je nepochopitelné. Co tím chcete získat?“ Podle citovaného zdroje jde o „nepochopitelné faux pas“, kterému budou Spojené státy věnovat větší pozornost až po uklidnění situace. „Dovolím si vlastní myšlenku, kterou berte s nadsázkou,“ říká Powellův úředník s úsměvem. „Prezident Bush prohlásil, že za nepřátele budou považováni i ti, kteří teroristům pomáhají. Co máme podle vás dělat, když vámi dodané zbraně Jemenu, u kterého nejsou žádné záruky, zneužijí k akci nebo výcviku teroristů? To máme pak napadnout i vás?“ Z vyjádření oficiálních míst i lidí obeznámených blíže se situací je největším přínosem jménu České republiky pověst a veřejné postoje prezidenta Václava Havla a fakt, že u nás sídlí Rádio Svobodná Evropa. „To vysílá do islámských zemí, a proto je v tuto chvíli nesmírně důležité,“ říká Stearns.

Rozhovor

Netoužíme po krvi,

říká Ana Grier Cutter, specialistka na mezinárodní vztahy z Carnegie Council

Ana Grier Cutter pracuje ve vedení Carnegie Council pro etiku a mezinárodní vztahy v New Yorku, zároveň přednáší na jedné z nejprestižnějších amerických univerzit Columbia University o předcházení konfliktů a jejich etickým problémům.

Změní se po útocích Američané?

To je dost těžká otázka, protože teď stojíme před situací, se kterou nemáme žádnou zkušenost. Je třeba zajistit naši bezpečnost, ale podle mě to nesmí být na úkor naší osobní svobody.

I kdyby to zabránilo příštím útokům?

Ano, protože kdybychom přestali být otevřenou zemí, tak by to bylo vítězství teroristů a my bychom vlastně neměli co chránit. Myslím ale, že nám policejní stát nehrozí.

A jak se budou chovat Američané k Arabům?

Dochází k jednotlivým výpadům, ke kterým by možná docházelo i bez útoku. Jsme velká země, takže tu máme velké osobnosti, ale také velké hlupáky a nebezpečné lidi. Myslím ale, že nic vážnějšího nehrozí, protože vláda v tomto ohledu udělala obrovský kus práce, každý výraznější politik, včetně prezidenta, řekl, že zlo není islám, ale teroristé. Myslím si taky, že jsme se jako společnost poučili z druhé světové války. Tehdy jsme se po útoku na Pearl Harbor chovali otřesně ke zdejším Japoncům, které jsme internovali v táborech. Umírněnost je daná také tím, že Arabů a muslimů je u nás velmi mnoho, mimochodem můj manžel je Ind. To se potom těžko projevuje nějaká rasová averze, i když se mnozí Američané v průzkumu projeví, že jsou pro nějakou diskriminaci podle barvy pleti, politici by to nepřijali. A i kdyby ano, tak by to vzali brzy zpět, protože Američané neumějí být příliš nespravedliví.

A co v případě útoků, netouží po odplatě?

To je opět subjektivní, já osobně jsem například proti vojenskému řešení, ale berte to skutečně jako menšinový názor. Nemyslím si ale, že by ostatní toužili po krvi. Jak už jsem říkala, Američané neumějí být nespravedliví, a kdyby viděli, jak umírají nevinní lidé, rychle by se vzepřeli. Tohle je jeden z pozitivních dopadů války ve Vietnamu. A mimochodem lidé, kterým ve World Trade Center zahynuli příbuzní, často říkali, že nechtějí, aby v jejich jménu a pro jejich pomstu umírali jiní nevinní lidé.

Bojíte se?

Obávám se, že se ještě něco může stát, koupila jsem rodině plynové masky, ale žiji svobodně, protože je to má povinnost vůči této zemi.