Život, jak známo, zdaleka není jen politika. V případě Pákistánců je to také kriket, tedy hra, kterou obyvatelé evropské pevniny a Severní Ameriky takřka neznají, pokud si ji rovnou nepletou s kroketem. Ale v zemích indického subkontinentu a v některých dalších státech britského Společenství jde o lidový sport číslo jedna, který vzbuzuje těžko představitelné vášně. Řekne-li se, že se při zápasech národního mužstva zastavil život a lidé jsou doslova jako přikováni k televizním obrazovkám, nejde sice o příliš invenční, zato ale výstižnou jazykovou figuru. Ve 140milionovém Pákistánu by se většina obyvatel zřejmě nezdráhala prohlásit založení samostatného státu v roce 1947 a zisk titulu mistrů světa ve zkrácené jednodenní verzi kriketu v roce 1992 za dvě největší události v historii země.
Zděšení a hrůza
Na Pákistánce se v těchto dnech valí jedna kriketová hrůza za druhou. Hned po útocích 11. září oznámil tým Nového Zélandu, že kvůli bezpečnosti ruší plánované turné. Předminulou sobotu návštěvu odvolal další mančaft z elitní světové ligy, na jehož příchod se fanoušci těšili: Srí Lanka. Podobný krok zvažují také hráči karibské reprezentace, kteří měli dorazit v lednu příštího roku. A aby všeho špatného nebylo dost, v Islámábádu se v první polovině října nekonaly tradiční sportovní hry sedmi jihoasijských zemí. Řečeno opět nepříliš invenčním, ale trefným přirovnáním, asi nechybí mnoho, aby si Pákistánci začali rvát zoufalstvím vlasy. Pro…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu