Ber, dokud dávám

Stranou hlavní silnice stojí mezi stromy zaparkovaný žigulík. Jeho posádka, korpulentní dáma v luxusním kostýmu i štíhlý čtyřicátník v kožené bundě, má napilno. Roztřesený teleobjektiv ukrytý opodál v houští zachycuje jejich laškovné přetahování o kožený kufřík. Potřebné detaily doplňuje klidným hlasem pronášený komentář: Právě sledujeme dostaveníčko policejního náčelníka v ruském Jekatěrinburgu s místní drogovou baronkou. Cynické úsměvy a oboustranná spokojenost obou výtečníků berou rázem za své: Děje se tak ve chvíli, kdy si šéf protidrogového oddělení všímá skryté kamery. Právě tento záběr patřil na pražském Protikorupčním filmovém festivalu, který uzavřela minulé pondělí projekce v kině Evald, k nejsilnějším příkladům toho, jak dokáže kinematografie upozorňovat na zlořády světa. Zrnitý zpomalený detail, ve kterém se rozjívená tvář zkorumpovaného strážce zákona promění v ledovou pomstychtivou grimasu, zamrazí diváka mnohem víc než novinová zpráva o výši úplatku, skrytého v koženém kufříku.

Prezidentovy zaťaté pěsti

Ruský snímek Úplatní policajti připomenul minulý víkend návštěvníkům pražského kina Evald syrový dokumentární styl, známý z ideově spřízněného filmového festivalu Jeden svět, zaměřeného na otázky lidských práv. Filmaři přinášejí svědectví přímo z místa činu a kvůli šokujícím odhalením riskují život. Přímočarost dokumentu o drogových mafiánech a jejich policejních komplicích se zřejmě „protikorupčnímu zadání“ pražského festivalu…