Po třech měsících od zdevastování centra Janova vyzbrojenými demonstranty a od sporných násilností, kterých se dopustilo několik policejních jednotek, v Itálii pozvolna utichá diskuse ohledně interpretace této události. Rozdělení však zůstává. Poznamenalo nejen politickou scénu, ale celou společnost včetně katolické církve.
Cynismus levice
Napětí na politickém kolbišti způsobil už obrat po květnových parlamentních volbách. Berlusconiho strana pravého středu Vzhůru, Itálie! do opozice odsunula koalici Olivovník, ovládanou Stranou demokratické levice (DS). Červencová schůzka sedmi nejbohatších zemí a Ruska byla proto předem považovaná za přelom. Berlusconi počítal, že jej světoví lídři začnou akceptovat jako sobě rovného vůdce, a opozice, ať už parlamentní nebo ta okrajová, doufala, že se jí naopak podaří jej potupit. A je třeba připomenout, že členové DS navzdory krizi z volební porážky neprojevili zábrany, když oznámili, že hodlají pochodovat ve středu průvodu proti summitu - přestože jejich lídr Massimo D Alema jej pomáhal připravovat v době, kdy byl předsedou vlády.Tento cynismus je nutné podtrhnout, protože na janovských náměstích se shromáždili zástupci snad všech evropských protizápadních hnutí. Byla tu extrémní marxistická a postmarxistická levice, pacifisté a zelení aktivisté, brojící proti volnému trhu. Jakož i šiky krajně levicových hnutí katolické církve, jež mají blízko k jihoamerické teologii osvobození. Nelze se divit, že se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu