Díky Tobě i za Tebe

Jak aspoň naznačit, kdo to byl, těm, kdo ho nemohli znát? Těm, kdo nezažili jeho úžasný intelekt, energii a odvahu? Jiří Němec patřil ke generaci, která už většinou nešla do lágrů, a s obvyklými nesnázemi vystudoval klinickou psychologii. Tam se setkal s daseinsanalýzou L. Binswangera, která jej přivedla k femomenologii a k Janu Patočkovi. Ale zároveň se v něm jaksi probudil křesťan a katolík - otevřený, hledající a strhující. Pro nás, kteří jsme měli štěstí jej potkat, to bylo čiré zjevení. Začínající šedesátá léta tolik přinášela a ještě víc slibovala: intelektuálně náročná teologie, Teilhard, koncil, ekumenismus.Člověku jeho formátu ovšem nestačilo jen číst a obdivovat. Nejdřív to byly psychologické semináře, od roku 1962 ekumenické schůzky v Jirchářích a brzy nato i první překlady a publikace, „knížky“, které něžně miloval. Když začínal časopis Tvář, nemohl u toho chybět. V roce 1968 vydupal ze země krátkou, ale krásnou epizodu Díla koncilové obnovy, kde dokázal překonat nedůvěru komunistických úřadů i bázlivých církevních kruhů. Po okupaci odešel do Rakouska, ale brzy se vrátil, protože nechtěl opustit, co tak slibně začal.Depresivní nálada normalizačních let se mu ovšem nevyhnula, i když na ni reagoval svým neopakovatelným způsobem. Ze styků s „undergroundem“ se zrodili Plastic People a z represe proti nim první - nečekaně úspěšná - petice roku 1976, která jej spojila s dalšími, kteří nechtěli jen čekat. A tak také vznikla, převážně z jeho hlavy, myšlenka Charty…