Světlo nad Manhattanem

„Budeme večer hrát? Pravděpodobně ne. A smíme vůbec po tom všem?“ Myšlenky, které běžely 11. září hlavou barytonistovi newyorské městské opery Marku Delavanovi, jsou příznačné pro mnoho dalších Američanů umělecké profese. Náhlý pocit zbytečnosti vlastní práce popisují spisovatelé, výtvarníci, herci i tanečníci. V podobné shodě se ale tato bezradnost po jednom či dvou dnech náhle přerodila v jasné přesvědčení, že právě teď má jejich činnost smysl. I New York City Opera se čtvrtý den po osudném úterku vrátila k životu a Mark Delavan v rozpacích vystoupil před diváky. „Píseň Vlajka posetá hvězdami jsem zpíval snad tisíckrát na fotbalových hřištích i baseballových stadionech, ale nikdy to nebylo takové jako tu sobotu. Lidé povstali a cítil jsem cosi zázračného.“

To, co přetrvalo

Pocit sounáležitosti a léčivá moc hudby jsou pro Američany v těžkých časech velkou vzpruhou a specializované časopisy dokonce doporučují, jaké symfonie rozbolavělé duši nejvíce pomohou, americký umělecký svět hlásí ale i mnohem smutnější zprávy. Padající věže newyorského Světového obchodního centra ve svých troskách pohřbily mimo jiné také vzácná umělecká díla Roye Lichtensteina, Joana Miró nebo Augusta Rodina. Nejhůře přitom dopadl právě francouzský sochař: na stopátém patře jednoho z newyorských dvojčat totiž skončila v plamenech největší soukromá sbírka tří set Rodinových soch. Přesná čísla si zatím nikdo netroufá vyslovit, ale pojišťovna AXA Nordtern Art Insurance,…