Kresba ožila a já vlastně taky

Rámeček

MILOŠ SÍKORA (1945) pochází z jihočeské vesnice Nesměň, ze starého hamernického rodu. Později žil v Praze, kde v 60. letech vystudoval střední výtvarnou školu. V té době patřil k třetí generaci pražských surrealistů. Během normalizace pracoval jako aranžér výloh a jako grafik v nakladatelství Orbis. Na jaře 1989 emigroval do Francie a stal se jedním z posledních českých utečenců komunistického období, kteří v této zemi obdrželi azyl. Od začátku 90. let vystavoval individuálně i kolektivně na výstavách v Paříži, Torontu, Nantes, Bruselu, Praze, Písku atd. Je rozvedený, v Praze má syna. Žije v Paříži. Pracuje jako noční recepční v hotelu.

Co vás přitáhlo do Paříže?

Tenkrát poprvé, na jaře 1969, především zvědavost. Chuť podívat se za tehdy děravou železnou oponu a okusit různé mýty, které mezi pražskými surrealisty v souvislosti s pařížskou bohémou kolovaly. Třeba ochutnat calvados, bílý karibský rum a k tomu černou gauloisku, koupit si nádherně vyvedenou krabičku dnes už neexistujících boyardek…

O emigraci jste neuvažoval?

Tak napůl. Hlavně jsem chtěl poznat život v Paříži. A taky vidět kamarády z Prahy, kteří už tady žili. Třeba básníka Petra Krále či nepíšícího básníka Prokopa Voskovce. Samozřejmě jsem měl i nějaké ambice se svými kresbami, což se brzy ukázalo jako krásná, leč zřejmá iluze. Navíc mně v kapse cinkalo pouhých 20 franků, které jsem první den utratil na nádraží Saint-Lazare za onen vysněný bílý…