Česká televize v kleštích

Na každou vzpouru, která uspěje a zvítězí nad starými pořádky, čekají mnohá rizika. Mezi ta největší patří protiútok poražených a hned po něm hrozba, že vítězná revoluce začne požírat své děti. Obojí teď potkalo i klidnou a provinční televizní revoluci v Česku a jejím vůdcům nastaly těžké časy.

Pučisté a vzbouřenci

Koncem prosince byla situace průhledná a jasná. Iniciativa ČT - věc veřejná, krizový výbor televizního zpravodajství a odboráři hájili jménem veřejnosti televizi před zásahy státu. Kazisvěty, kteří ji chtěli ovládnout, byly partaje, které v březnu zvolily své zástupce do Rady ČT. Někdy na podzim se pak šéfové opoziční smlouvy domluvili, že nastolí na Kavčích horách přímou stranickou kontrolu. Existují důkazy (především výpisy z mobilů radních) pro to, že mediální experti obou stran - Miloslav Kučera s Ivanem Langerem - využili televizní radu k tomu, aby vyměnili generálního ředitele Dušana Chmelíčka za Jiřího Hodače. Stojí za zmínku, že pokus o puč v ČT schválil v radě i zástupce lidovců. Televize se ale proti politikům vzbouřila. Revolucionáři měli jasný cíl: zbavit se partajně najmenované televizní rady a Hodače a odstavit politiky od vlivu na ČT. S podporou veřejnosti se to mohlo podařit. Politici pod dojmem masivních veřejných protestů chtěli vyvrátit podezření, že jim jde o cenzuru, a začali se na stranu vzbouřenců. Nejdříve čtyřkoalice svými spacáky v budově zpravodajství a potom část sociální demokracie vedená místopředsedou Vladimírem Špidlou a ministrem kultury Pavlem Dostálem. Tak vznikla koalice, která měla ve sněmovně prosadit revoluční požadavky. Přes odpor ODS a bez účasti Miloše Zemana donutili zástupci ČSSD a čtyřkoalice ve sněmovně skutečně Hodače odstoupit a svrhli i televizní radu. Pak se ale spolupráce zasekla. Poslanci ČSSD se totiž přes všechno Špidlovo a Dostálovo přesvědčování nedokázali vyrovnat s tím, že předají část vlivu v Radě ČT senátorům. Naopak čtyřkoalice, která Senát ovládá, chtěla horní komoru posílit za každou cenu. Zbytečný spor nad jedním odstavcem nového televizního zákona dal šanci Zemanovi s Klausem, kteří se okamžitě přihlásili, že také chtějí televizi pomoci - a prosadili v zákoně paragraf, který poslancům vliv v ČT potvrdil. Zklamaná čtyřkoalice pak trvala na svém i minulý týden a zákon v Senátu zablokovala. Před zdánlivě poraženou kontrarevolucí se otevřela naděje úspěšného protiútoku.

Druhá fáze

Vinou zablokovaného zákona totiž nejde jmenovat nového šéfa, takže v ČT potrvá vnitřní válka mezi manažery, které po sobě zanechali oba dřívější generální ředitelé - Chmelíčkovi lidé jsou na straně revoluce, Hodačovi proti ní. Takové rozbroje televizi jako instituci oslabují a poslanci všech znesvářených stran rozhodně nemají kam spěchat. Po pár týdnech nepřehledných tahanic může být revoluce veřejností zapomenuta a na politické scéně se zase možná zapomene na dosavadní slib zástupců ČSSD a čtyřkoalice, že prozatímního ředitele zvolí z členů Chmelíčkova vedení. Tak by mohlo vypadat konečné vítězství kontrarevoluce: strany budou mít nejen zákon, který jim umožní v televizi vládnout, ale navíc budou moci i přímo jmenovat nového šéfa. Politikům se trpělivost vyplácí ještě z jednoho důvodu. Televizní revoluce začala v rekordně krátkém čase požírat své děti. Boj za veřejně prospěšné ideály nahradily hádky mezi vzbouřenci, zda ten nebo onen má správný papír na to, aby vedl ostatní. Vedení se tak ujali radikální odboráři, kteří s podporou části zpravodajů zkusili z televize vypudit Hodačovy spolupracovníky a najmenovat do čela televize vlastní oblíbence. Útok ale měl dvě chyby. Jednak se nepodařil, neboť Hodačova zástupkyně Věra Valterová nápor pozdních hrdinů ustála. Mnohem horší je ovšem fakt, že snaha uzurpovat si moc zbavila revolucionáře valné části veřejné podpory, které se až dosud těšili. To si skutečně myslí, že po pár týdnech prospaných ve velíně mohou rozhodovat, kdo bude televizi řídit? Před týdnem odvolaná rada ČT skutečně velmi špatně reprezentovala veřejnost, pořád ale byla průhlednější než akční výbor odborářů a zpravodajů, u kterého není jasné ani to, kdo ho má na povel. Optimisté čekají, že televizní válku ukončí sněmovna svým verdiktem již tento týden. Stačilo by málo: kdyby politici překonali pokušení mediální revoluci definitivně pokořit a kdyby televizní vzbouřenci zapomněli na osobní ambice ve prospěch svého podniku. Teprve pak by ostatně začala skutečná práce, kterou dosud zúčastnění deset let zanedbávali: totiž jak v zemi uvyklé na totalitní panství státních sdělovacích prostředků vybudovat sebevědomou a na moci nezávislou veřejnoprávní televizi.

Psáno pro Respekt a Rádio Svobodná Evropa v rámci cyklu „Dnešek“.