Necelý týden před čtvrtými polskými svobodnými parlamentními volbami se zdá, že je rozhodnuto: průzkumy jasně naznačují, že příští vládu vytvoří - bud sám, anebo s koaličním partnerem - Svaz demokratické levice v čele s Leszkem Millerem. Už loni někteří pozorovatelé vyjádřili názor, že přijde po vládě postsolidaritní pravice řada opět na postkomunistickou levici. A nebyli to jen vyznavači teorie kyvadla, podle níž se strany z opačných táborů pravidelně střídají u vlády. Tak to v téhle zemi prostě chodí, říkali a vybízeli k zachování klidu.
Shoda v zájmech
V Polsku se kyvadlová změna v posledních letech odehrála dvakrát. Po vládě - přesněji řečeno několika vládách - Solidarity zvítězila v roce 1993 postkomunistická levice. Mnoho lidí bylo tehdy zděšeno, ale po čase se ukázalo, že její program a styl vládnutí má s komunistickými manýrami jen málo společného. Demokracie se nezhroutila. Mírný obrat z hlubokého úpadku k ekonomickému růstu s nadějí na zlepšení životní úrovně, který začátkem devadesátých let zařídila pravice svými reformami, rozvinula levice v konjunkturu úctyhodného tempa. Když se v roce 1997 pravice do vlády vrátila, pouze převzala otěže a pokračovala v nastaveném ekonomickém kurzu. Levice během tehdejších čtyř let ve vládě mimo jiné ukázala, že se v zahraniční politice ztotožňuje s bytostnými zájmy svých politických protihráčů, zejména se vstupem do NATO. A to přesto, že měla v tomto ohledu ve svých řadách mnoho odpůrců. V Polsku…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
