Vymítač ďábla po třiceti letech

Touha bát se nás doprovází od nepaměti, důkazem toho jsou hrůzostrašné historky tradované přírodními národy. Dnes úlohu vypravěče převzala hollywoodská studia - a dělají to už dlouho, jak dokazuje bezmála třicet let starý film Vymítač ďábla (The Exorcist, 1973) režiséra Williama Friedkina. Doposud byl v tuzemsku k vidění pouze na videokazetách, teď konečně přichází do kin, a navíc v původním režisérském sestřihu. Exorcistova někdejší premiéra vyvolala rozruch a film se po Coppolově mafiánské sáze Kmotr (1972) stal druhým nejnavštěvovanějším titulem hollywoodské historie. Ani po třech dekádách, kdy některé scény již nepůsobí na diváka tak emotivně, to není rozhodně dílo na dobrou noc. Název filmu i románové předlohy míří k otci Merrinovi (Max von Sydow), jenž si při vykopávkách starobylého Ninive v severním Iráku povšiml nezvyklých soch a artefaktů nezapadajících do žádné z historických epoch. Po jejich odkrytí si začal daleko intenzivněji uvědomovat zlo přítomné v okolí a značně se mu také fyzicky přitížilo. V téže době se na druhém konci zeměkoule začínají u malé Reagan, dvanáctileté dcery poměrně slavné hollywoodské herečky Chris MacNeilové, projevovat první neurotické symptomy, které postupem času přerůstají až v nezvladatelnou posedlost a absolutní změnu osobnosti. Zblízka sledujeme i osudy Damiena Karrase, kněze pochybujícího o pevnosti a smyslu své víry. Později právě jeho požádá matka Reagan o pomoc. Friedkin nevyužívá klasické horrorové stavby a příběh Vymítače…