Co po nás zbude

Polská režisérka Agnieszka Holland dostala při své nedávné návštěvě v Česku v televizní Jednadvacítce otázku, která ji vyvedla z míry: „Uvažovala jste někdy o tom, že byste mohla získat Oscara?“ Filmařka musela vysvětlovat, že o tohle jí nejde. Otázku nejspíš nečekala: dostala ji v zemi, kde kdysi studovala a kterou stále považuje za kulturní. A teď najednou typický neokapitalistický dotaz: když kniha, tak náklad aspoň sto tisíc, když výstava, tak v Rudolfinu, když točit film, potom jedině pro Oscara. Tohle je přece úspěch, a o ten tady jde! Proč by to, proboha, ti umělci jinak dělali? Před deseti lety Václav Klaus prohlásil na adresu českých umělců: „Génius, který se neuživí, žádný génius není.“ V tak malé zemi, jakou je Česká republika, je to samozřejmě nesmysl. Může se zde snad vyplatit sebegeniálnější překlad světového díla? Poperou se lidé o neobvyklý román, který najde následovníky teprve za deset let? Nebo o nahrávku zajímavého hudebníka, jehož tady ještě nikdo nezná? Skutečný génius se pochopitelně nepozná podle značky vozu a někdy se v danou chvíli nepozná vůbec. Umění v konečné instanci nesoudí domácí trh, ale čas. Většinou jsme se domnívali, že Klaus tohle všechno ví. Jeho výrok byl tehdy proto přijímán jako oprávněný útok na ty, kteří po čtyřicet let budování socialismu – toho reálného i těch předtím - žili a tvořili na státní útraty a nikdy si nekladli otázku, zda takovou možnost mají i umělci, kteří s komunisty nesouhlasí. Klaus to ale myslel doslova…