Rudému bratru na stopě

Jedno z předních míst v tradici německé kultury zaujímá bezesporu fenomén bratrství. Setkáváme se s ním ve značné míře již v dobách romantismu, plného rozkvětu se mu však dostává až v éře spisovatele Karla Maye. Nejde přitom o bratra ledajakého, ale o hrdinně-vznešeného náčelníka kmene Apačů Vinnetoua, kolektivně přezdívaného „rudý bratr“. Mayův Old Shatterhand a potažmo i většina čtenářů přichází tomuto pokrevnímu svazku záhy na chuť. To vše se nyní zdá být ohroženo. Němci jako by přestávali svého bratra znát! Jak jinak lze totiž vysvětlit kasovní úspěch nové, k zblbnutí bláznivé „mayovské“ variace, jíž byla nedávno pod názvem Manituova bota zaplavena německá kina. V tomto filmu nejenom zaznívají slovní hříčky typu „Apači jdou do prčic“, ale sama postava rudého gentlemana se schizofrenně rozdvojí, aby se znovu objevila v podobě „růžového brášky“. Tento manekýn se ve své afektovanosti nezmůže ani na pořádné „howgh“ a namísto toho jen povzdychne jakési „huch“. Je sice pravda, že tvůrci filmu veřejně prohlašují, že své svěží dílko nikomu nenutí. Ale tím hůře! Vysoká návštěvnost „Manituovy boty“ o to nemilosrdněji vypovídá, jak nenávratně pryč jsou doby, kdy si dnešní příslušníci tzv. generace golf (narozené v dekádě 1965–75 v bájné zaniklé zemi západního Německa a pojmenované podle legendárního modelu volkswagenu) podobně jako jejich čeští vrstevníci donekonečna opakovali příhody a zážitky s oblíbenými dětskými hrdiny, mezi nimiž měli Old Shatterhand a především jeho rudý…