Chci mít u sebe mámu

Blíží se devátá, na zahradě za starou školou je zatím chládek. Dlouhý stůl stlučený z několika prken je plný misek s pomazánkou, košů s rohlíky, sklenic s marmeládou. Na dvou lavicích se usazuje různorodá společnost - děti nejrůznějšího věku, starší ženy, které mezi sebou mluví česky i anglicky, pár mládenců pokřikuje pro změnu holandsky. V Malejovicích kousek od Uhlířských Janovic se sešly děti, které prodělaly vážné onemocnění, jejich příbuzní stejně jako dobrovolníci, kteří přijeli manželům Královcovým z nadačního fondu Klíček pomoci se stavbou prvního zdejšího dětského hospice.

Nikdo vás nenahradí

Na motolskou dětskou onkologii přišla Markéta Královcová poprvé před třinácti lety. Tehdy studovala dějiny umění a estetiku na Karlově univerzitě a chtěla napsat diplomovou práci o možnostech uplatnění estetické výchovy u dětí ve vyhraněné životní situaci. „Chtěla jsem zjistit, co působí na děti v nemocnici dobře a co nedobře,“ říká. Spolu s ní začal do Motola chodit i její manžel Jiří, tehdy student češtiny a angličtiny. Oba se na onkologii brzy stali téměř denními návštěvníky. „Když některé z dětí dostalo třeba chuť na bramborák, nedalo se dost dobře říct, že mu ho přinesu za týden,“ vysvětluje Markéta Královcová."Po pár týdnech jsme pochopili, že starat se o obrázky a kreativní hračky je nesmysl ve chvíli, kdy není dopřáno sluchu základním potřebám těch dětí: Mám hlad, tohle mi nechutná, chci být na pokoji s tímhle, chci mít u sebe mámu. Chci,…