Děti molotovů

Čelíme čemusi zcela novému, něčemu, co od Seattlu v prosinci 1999 stále nabírá na síle a brutalitě, nebo se jen opakuje archetypální rebelie mladých proti starým? Taková otázka je na místě i týden po násilnostech proti summitu G8 v italském Janově. Antiglobalisté ničili město, rozbíjeli výlohy a zapalovali automobily: na tom by nebylo nic nového, podobné scény se od Seattlu odehrávaly po různých místech planety, ale i v rámci „evropského jara“ 1968. Policista zastřelil jednoho z demonstrantů: to je sice antiglobalizační novinka, ale západní Evropa zažila totéž už v 60. letech, což svádí ke srovnání. Smrt demonstranta policejní kulkou stála u zrodu mnoha symbolů a revolucí. Že bychom tedy byli na počátku něčeho podobného? Mělo by nás to zajímat - nejenom proto, že Praha bude v listopadu 2002 hostit summit NATO, ale hlavně proto, že vrchol, natožpak konec tohoto společenského pohybu je v nedohlednu.

Pieta po rebelsku

Dříve než bychom se pustili do umělých a násilných paralel, podívejme se na jednu zprávu z novin a dvě agenturní fotografie, které dělí 34 let. Stručný popis atmosféry snad poslouží lépe než hluboká analýza.Italský list La Repubblica přirovnal zabitého demonstranta Carla Giulianiho k novodobému Ježíši Kristu. Jenže co vidíme na příslušném snímku? Na ulici leží mrtvola třiadvacetiletého zakukleného demonstranta, těsně vedle ní se povaluje těžký hasicí přístroj, o kousek dále stojí osamělý policejní džíp s rozbitým zadním oknem a za ním…