Pro mladého dekadentního básníka Jiřího Karáska ze Lvovic byl život na konci devatenáctého století zosobněn obrazem „brutálního kuplíře“, svět mu byl „tržištěm chlípníků“ a on sám se charakterizoval jako „vyhnanec z doby kramářství a špíny“. Přesto se stal sběratelem, ale ani při nákupech uměleckých děl se své ideji o světu kramářství a špíny nezpronevěřil. Kupoval totiž jen ta, která se mu nějakým způsobem zalíbila, ale také ta, která byla levná. Sběratelé většinou doufají, že cena děl, která vlastní, se již za jejich života zněkolikanásobí. Takový „kramářský“ způsob uvažování nebyl Karáskovi vlastní. Kupoval levně právě a jen proto, aby si pořídil dílo, které se mu buď líbilo, anebo chtěl umělce uchránit před zapomněním. Umění mělo dle jeho soudu „nevyčíslitelnou hodnotu duchovního daru, jímž se rozmnožuje svět“, jak napsal v katalogu výstavy Jaroslav Med.
Galerie melancholické intimity
Karáskovu básnickou a spisovatelskou tvorbu trvale prostupovala melancholie, jež bujela již v jeho mladických knihách z let devadesátých. Pojila se s náladami noci, hřbitovů, močálů a moří, ale také s intimitou domova. Ten musel být plný starých obrazů, zaprášených goblénů a nábytku, jehož vrzání znělo už za Ludvíka XVI. Každý přírůstek sbírky chápal Karásek jako jedinečnost, jež bude schopna odhalit básníkovi nějaký tajemný příběh. Proto rád kladl hodnoty vysoké a nezpochybnitelné vedle hodnot podceňovaných, vratkých, či dokonce nevýznamných. Vybíral si přitom…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
