Je to opravdu Alex, s kým čeká Jenny Elversová mediálního (a přitom ovšem dokonale reálného) potomka? Zkazila Franzi Kretzschiho, nebo Kretzschi Franzi? Anebo snad oba dohromady zkazily plány házenkářského klubu SC Magdeburg? A co Boris „Bum-Bum“ a jeho Babsi? Půjde o nové pokračování filmu Válka Roseových, tentokrát ovšem za peníze hlavních aktérů? Nerozumíte tomu ani za mák? Nevadí. Mluvíme o aktuálních hrdinech světa mediální zábavy v Německu: jejím principem není srozumitelnost, ale šance být při tom. Uvelebit se ve světě společných narážek, zážitků a spojenectví. Budovatelům i obyvatelům „telereality“ hrozí maximálně nebezpečí totálního nepochopení. O to ale vůbec nejde. Německo se zkrátka chce bavit. A tato zábava nese své ovoce. Pryč jsou doby, kdy běžný „západoněmecký“ občan pod tíhou válečných reminiscencí a strachu z nezaslouženého blahobytu tvrdě krotil svůj potenciál škodolibosti a cynismu. Špatné svědomí samozřejmě není ani v dnešním Německu odepsané. Každý, kdo by na něj chtěl apelovat, si ale musí počínat podstatně rafinovaněji než před pár lety. Nejde jen o ztrátu kontaktu s válečnou generací nebo válečnou realitou. Ve hře je i dokola omílané odvolávání se na obojí. Kumulováním jednoho i druhého se v určitém okamžiku jednoduše vyrušila jejich předpokládaná účinnost. Celou řadu důkazů pro uvedená tvrzení nabízí například Christian Kracht, jeden z kultovních spisovatelů generace mladších, dobře zajištěných Němců. V románu „Partyot“ nechává svého…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu