Zemřel básník Andrej (Nikolaj) Stankovič

Nikolaj si mne oblíbil Bůh ví proč, a když uvažuji o tom, proč jsem si ho oblíbil já, bylo to proto, že si mne oblíbil on a že jsem měl své důvody, abych se z toho těšil. Před lety jsme strávili dosti času pospolu, meditujíce způsobem, který tu nebudu líčit. Vrcholným bodem však bylo vždycky Nikolajovo závěrečné sólo na flétnu, na kterou podle běžných měřítek neuměl hrát. V jeho průběhu se pokaždé dokázal proměnit ve slunce na poledni, blaženě zářící na všechny strany. Teprve tehdy nabyly zvuky, které krátkými a přerývanými fuky vyluzoval z nástroje, jejž předtím zdánlivě neovládal, na srozumitelnosti. Podobně nabývají na srozumitelnosti sluneční paprsky, když nám dojde, kdo nám jimi svítí. Jinými slovy se mi stal srozumitelný on. A když už se to jednou stalo, člověk si i pokaždé příště dal rád tu práci si počkat, než mu zase dojde, s kým má tu čest.Nikolaj se nevzdal práva batolit se od východu k západu s neskrývanou genialitou dítěte, čerpanou, jak jsme se shodli, z Ničnevednice (jeho termín). Předpokládám-li snad právem, že jsem mezi těmi, s nimiž se rád stýkal, nebyl výjimkou, a že on sám byl ve svém vyjadřování prakticky závislý na trpělivosti přátel, kteří si dokázali počkat, až jejich oči přivyknou světlu, ale později už tolik času neměli, lze mít za to, že jeho odchod na půlnoční stranu přišel v pravý čas. Ovšem půlnoc, to je relativní pojem. Z Ničnevednice viděno jsme na půlnoci zde, ale nežli odtamtud zas vyjde, určitě se tam spolu sejdeme.

Autor je…