Tomu dal, tomu méně

Nedávné parlamentní volby v Itálii byly do jisté míry plebiscitem na téma „Chcete Silvia Berlusconiho, nebo ne?“ Odpovědí voličů bylo jasné ano. Pravicová koalice Dům svobody získala absolutní většinu v obou komorách parlamentu, což se nikomu v Itálii nepodařilo desítky let. Jednoznačným hegemonem koalice je Berlusconiho Forza Italia, která získala 32 % hlasů, zatímco Národní aliance dvanáct a Liga severu se ani nepřehoupla přes čtyřprocentní hranici. Přesto musel Berlusconi při sestavování vlády brát na oba partnery ohled. Štědře odměnil alianci a nezapomněl ani na šéfa ligy Umberta Bossiho, který způsobil pád první magnátovy vlády před sedmi lety. Právě negativní zkušenost z roku 1994 však Berlusconiho přiměla k tomu, že klíčové pozice ve vládě obsadil výhradně svými lidmi.

K Atlantiku čelem

Snad nejjednodušší volbou byl post ministra vnitra, jímž se stal Claudio Scajola (53). Tento muž měl lví podíl na přeměně Berlusconiho nezkušeného hnutí ve velkou politickou stranu a coby stratég Forza Italia koordinoval její kampaň před letošními volbami. Jmenování ministra zahraničí bylo o poznání delikátnějším úkolem. Dotyčný musel mít dobré kontakty v zahraničí, které by přesvědčily ostražité mezinárodní kruhy o důvěryhodnosti italské diplomacie. Volba padla na Renata Ruggiera. Jednasedmdesátiletý Ruggiero patří mezi zkušené diplomaty - mimo jiné předsedal Světové obchodní organizaci. „Tradiční italská zahraniční politika se nezmění,“ prohlásil…