Exploze v Míčovně

Smysl malířství je zpochybňován již déle než sto let a v posledních třech desetiletích simuluje výtvarný a teoretický establishment soustavně jeho zánik. Úsilí, aby malovaný obraz konečně ustoupil do pozadí zájmu a uvolnil prostor sofistikovanějšímu umění objektů, instalací, videozáznamů či koncepcí tak důmyslných, že se jejich realizace stává nadbytečnou, nepochybně spěje k pronikavému úspěchu. Malíř, který k přesvědčivé komunikaci s publikem nepotřebuje kurátorské a mediální zprostředkování, totiž v systému současného kulturního provozu překáží. Přednost mají díla, která nadbíhají výkladu - navenek nic moc, ale těch skrytých rovin a významů, které z nich odborník vyčte! Dílo letos sedmdesátiletého Otakara Slavíka se rozvíjí v mezích tradiční malby a k žádným intelektuálním výkladům nesvádí. Je živelně působivé samo o sobě a lze v něm odkrýt zhruba tolik „hlubších rovin“ jako v bouřce nebo ve sluneční výhni. Tři velké výstavy, které se v devadesátých letech konaly v Praze (1992 v Městské knihovně, 1997 v Mánesu, 1999 v galerii Bayer & Bayer), zřetelně prokázaly, že Slavík patří k největším malířům české současnosti, jejich mediální ohlas však nebyl nijak valný. K dílům, která hovoří sama čistě výtvarnou mluvou, je obtížné dodávat pronikavé intelektuální komentáře. Stejný pocit padne na recenzenta i nyní v Míčovně Pražského hradu, kde je do 26. srpna otevřena čtvrtá pražská výstava Slavíkových obrazů.

Hmota v prostoru

Prvním a nejsilnějším…