Čekání na velký film

Byl to nezapomenutelný pohled: skupinky starých krásných mužů v nažehlených uniformách rozsvítily unavenou atmosféru pražských tramvají. Kdo je tenkrát viděl, má je před očima dodnes. Psala se polovina května a čeští váleční piloti jeli na premiéru velkofilmu Jana a Zdeňka Svěrákových Tmavomodrý svět. V biografu se hrdinové neubránili slzám dojetí: po letech kriminálů, příkoří a lhostejnosti přece přišla satisfakce. Na plátně běžel jejich zapomenutý osud, v sále jej sledoval prezident republiky a venku jím žila celá země. Za tento zážitek a tuto radost patří tvůrcům filmu dík. Jsme však ve střední Evropě, kde každá idyla má nějaké své „ale“. Piloti byli sice s filmem naprosto spokojeni, ale mnozí jejich mladší spoluobčané ho přes veškerou úctu k tématu a jeho aktérům museli přijmout chladně. Ta otázka je zajímavá i teď, dva měsíce od premiéry: čím to, že Tmavomodrý svět funguje jen pro pamětníky? A proč se mu nepodařilo vyložit, o co vlastně v těch vzdálených, ale pro zdejší společnost stále nezahojených dramatech šlo? Za prvé je třeba říct, že Tmavomodrý svět navzdory ambici není „válečným“ filmem. Nemluví o konfliktech, kterým museli čelit muži denně se potkávající se smrtí, nezprostředkuje nám jejich pochyby a zoufalý strach o život. To se koneckonců dá pochopit. V zemi, kde už několik generací de facto nevěří v pravdivost hesla „jsou věci, pro které stojí za to trpět“, takřka není možné natočit přesvědčivý válečný film. Otci ani synovi Svěrákovým to nelze vyčítat,…