Až na konec světa

O čtrnáct dnů dříve než Němci vyrážejí na dovolenou Češi. Dnes už se nepozastavují nad tím, že obsadí značnou část kapacity hotelů v zemích, o jejichž návštěvě mohli dříve jen snít. Teď už to jde, a tak se pro přesun novodobých nomádů šikují autobusy, rolují letadla, úsměvy nacvičují letušky, průvodci i hotelový personál. Ochránci přírody mohou litovat, jaké škody může tento každoroční rituál napáchat třeba mezi středomořskými želvami, nápor Evropanů ale nejde lidskými silami zastavit. Co vlastně žene Němce, Skandinávce, Holanďany, Brity, Francouze a nejnověji také Čechy na dalekou cestu, co chtějí najít? Sociologové obvykle tvrdí, že se každé léto v civilizovaných lidech probouzejí pudy pradávných nomádů. Zmizet z místa, kde jsem dosud bydlel, utábořit se na mořském břehu a hledět k obzoru. Co víc si člověk může přát? Nevadí přece, že se nás tam tísní tisíce. Ztratit se v davu úplně stejných lidských těl znamená zapomenout na všechno, čím se od ostatních odlišuji a tím i na všední starosti. Bezpochyby existují i náročnější turisté, kteří nemíří do hotelů, ale skrývají se před ostatními v soutěskách a vystupují na horské vrcholy - vždy ale hledají stejný pocit, který má každý, kdo dorazí na konec světa nebo života. Skeptici mohou říci, že podobné zážitky je možné mít třeba v údolí Svratky nebo Berounky - nakonec i po tamních trávnících bude v příštích týdnech výletníků šlapat víc než dost. Kdo by ale nechtěl dát sobě nebo nejbližším exkluzivní dar v podobě krétské nebo…