Nebude-li pršet, nezmoknem. Tak zní stručná věta, která mnohdy nahradí celé knihy. Platí pro většinu publikací, které se zabývají předvídáním budoucnosti a nejinak je tomu i v případě dvousetpadesátistránkové studie, kterou pod názvem „Vize rozvoje České republiky do roku 2015“ sepsal vědecký tým pod vedením Martina Potůčka. Práce celkem 240 odborníků, podepsaných hned v úvodu knihy, přesto nemusela být jen opakováním prognostických banalit. Jako každá kniha o budoucnosti mohla vzbudit naději, že nás nečekají jen temné a hrozivé věci. Místo toho ale může posloužit nejvýš jako cenný dokument o míře, do jaké se dají zdejší humanitní vědci zkorumpovat.
Mezi výbuchem a dialogem
Prognostika jako vědecký obor získala mezi Čechy popularitu koncem osmdesátých let, kdy Prognostický ústav ČSAV shromáždil pod vedením Valtra Komárka ve svých zdech hvězdy normalizačních humanitních oborů a zároveň pozdější politiky. Sešli se tam Václav Klaus, Miloš Zeman, Miloslav Ransdorf i Vladimír Dlouhý. Kritici obvykle prognostikům předhazují povrchnost: prognostici vymýšlejí varianty budoucnosti a většinou přitom nemají čas zjistit, jak věci skutečně fungují. Jejich prognózy jsou pak zbytečné, protože společnost se stejně zachová jinak. Komárkův ústav mohl být relativně užitečný za komunismu, kdy se tajily i reálné údaje o růstu (přesněji řečeno úpadku) ekonomiky. Nic jiného než hledat analogie s vývojem v jiných zemích se tehdy dělat nedalo. Dnes jsou ale údaje k…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
