Beznaděj na Střeše světa

Když ze světa nenávratně mizí něco obzvlášť cenného, je to doprovázeno beznadějí a smutkem. Tyto pocity se už celých padesát let šíří z Tibetu, jednoho z nejtajuplnějších míst planety. Zemi s jedinečnou kulturou, považovanou mnohými za jedno z duchovních center planety, zválcovala právě před půl stoletím armáda rudé Číny a tamní komunisté od té doby usilovně pracují na vymazání Tibetu ze světa. Zatím naštěstí ne zcela úspěšně.

Zabij, vyžeň, zlikviduj

V současnosti neexistuje stát, který by zažíval srovnatelnou tragédii - okupaci vojskem sousední všemocné velmoci, jejíž vůdci zcela cílevědomě drancují a likvidují vše, co připomíná původní život. Dnešní svět má své tragédie v Kosovu, Čečensku či Sieře Leone, ty se však s tibetskou beznadějí dají jen těžko srovnat. Ať už proto, že se je mezinárodní společenství snaží řešit, nebo proto, že jejich komplikované pozadí nedovoluje vynášet jasné závěry. Situace Tibetu je o to horší, že na obzoru zatím není patrná naděje na zásadní zlepšení. Tragédie himalájského státu začala vpádem čínské komunistické armády v říjnu 1950. Po obsazení Střechy světa v květnu 1951 následovala devastace, která bývá přirovnávána k nacistickému „konečnému řešení“ - pouze neprobíhala tak rychle a strojově. Na jejím dosavadním kontě je zhruba milion mrtvých (šestina obyvatel), téměř kompletní pobití nebo vyhnání duchovní elity, likvidace klášterů (z původních šesti tisíc stojí dnes stovka) a drancování přírodních zdrojů.…