Filmy promítané na festivalu v Cannes někdy strhnou a jindy nudí, ale dohromady skládají důležitou zprávu o myšlení a cítění moderních lidí - jako cesta kolem světa. Nezaznělo to nahlas, ale festival v Cannes letos vyhlásil válku Hollywoodu a opřel se víc než dřív o autorské filmy. V éře globalizace jsou sice obchody, počítače, kluby a noviny všude skoro stejné, ale umělecký pohled je neopakovatelný. A v ryzím talentu je vždycky něco prorockého.
Morettiho pláč
Paparazziové posedávající v hotelových halách na Croisette si zoufali nad nedostatkem amerických hvězd. Z továrny na sny se v Cannes ukázali Baz Luhrman s Moulin Rouge, Francis Ford Coppola s novým sestřihem Apokalypsy, David Lynch s Mulholland Drive a Sean Penn s dobrým filmem Pledge podle Friedricha Dürrenmatta. Ostatní Američané byli tzv. nezávislí: bratři Coenové, Hal Hartley, Todd Solondz a další. Cannes příliš nepotřebuje pop kulturu ani její ikony. Má sponzory, státní příspěvek a největší filmový trh světa, na který musí chtěj nechtěj každý od San Francisca po Teherán. Svou roli hraje i to, že Francouzi dokáží filmy servírovat se směsí elegance, snobismu a smyslu pro obřadnost. Přesně proto je Zlatá palma z Cannes vrcholným životním zážitkem a laureáti bývají na pódiu rozrušení do krajnosti. Jako letos Nanni Moretti. Po celý ceremoniál si okusoval nehty a nakonec se rozplakal. Výrazy jako hluboké lidství či existenciální okamžik jsou zprofanované. Ale pro Morettiho vítězný film…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
