Uvedení filmu režiséra Jana Svěráka Tmavomodrý svět předcházela dost dryjáčnická kampaň. Některá média se snažila jaksi „sama od sebe“, a tak ji nelze přičítat výhradně na vrub otci a synovi Svěrákovým (i když úplně nevinně v tom také nejsou). Trocha méně zastíraného dryjáčnictví by totiž filmu možná prospěla. Tmavomodrý svět sice uzavírá věta „Je to příliš osobní“, ale snímek charakterizuje především elegantní a značně neosobní „realizace“, která nemá velkou oporu ani v postavách ani v jejich příběhu. Jako by ji ani nepotřebovala. Zjevně si vystačí sama.
Konsenzuální dílo
Tvůrci a protagonisté Tmavomodrého světa v četných rozhovorech opakovali, jak moc jim na filmu záleželo. Není důvod jim nevěřit. Člověk zpravidla neobětuje čtyři roky života jen tak pro nic za nic. Zaujetí pro ideu filmu o hrdinných českých letcích ve službách britské RAF a úcta k těm, jejichž skutečné příběhy se staly základem Tmavomodrého světa, ale ve snímku přebíjí všudypřítomná netečnost k jeho postavám. Jejich jediným úkolem je často jen „zalidňování“ Svěrákových hezkých obrázků. Podobně jako Kolja, předcházející film dvojice Jan a Zdeněk Svěrákovi, představuje i Tmavomodrý svět to, čemu kolega Jiří Peňás říká „konsenzuální film“: nabízí z komplikované minulosti přesně takový obraz, jaký je naprostá většina obecenstva schopna bez problémů přijmout. Velikost hrdinství českých letců RAF je nesporná, stejně jako obludnost bezpráví, jehož se po válce doma dočkali. To, že se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu