Na místě činu

Jan Pavel II. proslul mimo jiné tím, že je největším cestovatelem z řad papežů. Z desítek, ba stovek jeho cest mají snad největší význam výpravy na Blízký východ a do Levanty, do míst, kde „to vše začalo“, na „místo činu“, dalo by se říci. Rok po první oficiální papežské návštěvě Izraele navštívil Jan Pavel II. před týdnem Řecko a Sýrii. Co měly obě cesty společného? Přinejmenším dvojí rovinu - symbolickou, řekněme omluvnou, a reálnou, řekněme politickou. Nesmíme ale zapomínat, že v tomto regionu nelze symboliku od reality odtrhovat. Ve Svaté zemi to dokládá pokračující palestinská intifáda al-Aksa a v pravoslavném světě (včetně Řecka coby člena NATO i Evropské unie) to ukázal například blízký vztah k Miloševičově Srbsku. Jak může tato bolavá místa ovlivnit svou návštěvou papež?V pátek 4. května Jan Pavel II. v Athénách požádal Pána o odpuštění za minulé i současné doby, kdy „synové a dcery katolické církve hřešili skutkem a opomíjením proti svým pravoslavným bratřím a sestrám“. Jeho slova mířila zejména k roku 1204, kdy křižáci táhnoucí do Svaté země cestou vyplenili Konstantinopol. Na první pohled se zdá taková omluva pozdní a zbytečná. Může snad něco napravit? Proč se omlouvat za zpustošení města, které o dvě staletí později dobyli Turci a drží ho dodnes? Omluvila se snad někdy nějaká hlava tureckého státu za to, že roku 1453 osmanská vojska učinila z metropole východního křesťanství metropoli svého impéria? To vše je pravda. Jenže omluva nemá napravovat věci…