Oběť vlastního snu

Na sklonku minulého roku uplynulo téměř v tichosti přesně sto let od narození výtvarníka a teoretika umění Karla Teiga. V českém prostředí bychom přitom jen stěží hledali postavu, která v sobě lépe spojuje naděje i hrůzné meze avantgardního revolucionáře, stojícího tváří v tvář totalitnímu pokušení právě uplynulého století. Mezi válkami ztělesňoval Teige v českých zemích snad nejreprezentativnější typ radikálního levicového intelektuála. O přeměně starého světa teoretizoval s odvahou revolucionáře i s tvůrčím zanícením umělce. Okouzloval svým vzděláním a rozhledem a záhy se stal jednou z vůdčích postav své generace. V českých kulturních kruzích šířil nadšení pro Sovětský svaz a budování komunismu, ale důvěru dělnických vůdců si přes veškerou snahu nikdy nezískal. Držitelé moci zřejmě vytušili, že jeho ideologická oddanost má své meze. Podobně jako jeho vzestup byl nakonec charakteristický i Teigův konec. Po vítězství hnutí, které v mládí horlivě prosazoval, se ocitl v nemilosti, čelil pomlouvačným kampaním a předčasně zemřel na infarkt.

Jménem avantgardy

Syn Josefa Teiga, archiváře hlavního města Prahy, se narodil v prosinci 1900. Od dětství projevoval mimořádný talent: už roku 1915 poprvé vystavuje své první malířské pokusy, věnuje se literární činnosti, překládá, později jako student estetiky a dějin umění na Karlově univerzitě publikuje výtvarné kritiky a nadále maluje i vystavuje. Váhá, kterému z talentů dát přednost. Cítí nadšenou atmosféru…