Mír v Izraeli nelze přestat hledat

Teze, kterými Roman Joch otevírá svou úvahu Mír na Blízkém východě je nemožný (Respekt č. 47/2000), považuji pro zjednodušení, jichž se dopouští, za skandální: arabsko-izraelský konflikt „lze vyřešit jedině tak, že jedna strana převládne nad druhou - porazí ji ozbrojenou mocí. A tou stranou, která by měla zvítězit, je Izrael“. Jak pan Joch tvrdí, jde mu o princip - tím je podle něj nebezpečí „kontrakce Západu“, jeho sebevražedná neochota k vlastní obraně. Stěží si lze představit čítankovější příklad chybné aplikace principu (otázku jeho platnosti ponechejme stranou) na konkrétní situaci.

Okupace korumpuje

„Převládnout“ a „porazit ozbrojenou mocí“ - o to přece v současném sporu vůbec nejde. K porážce došlo už před třiatřiceti lety za tzv. šestidenní války, kdy Izrael odpověděl na mobilizaci sousedních arabských států bleskovou a maximálně efektivní ofenzivou, v jejímž důsledku získal pod kontrolu území větší než své vlastní. Šestidenní válka otevřela novou etapu dějin mladého Státu Izrael. Vedla k výrazným změnám v sebepojetí izraelské židovské společnosti, jejího vztahu k domácí arabské menšině i k arabským státům v regionu. Bezprostředně po jejím konci (a až do svého nedávného úmrtí) upozorňoval jeruzalémský přírodovědec a filozof Ješajahu Leibowitz na korumpující vliv role okupanta, která připadne mladým izraelským mužům a ženám. Třiatřicet let izraelského držení…