Jak je to v Americe

Šéfporadce předsedy sněmovny Ladislav Jakl několikrát prohlásil: „Privátní komerční média dovedou naplnit všechny potřeby veřejnosti, kvůli nimž jsme si ustavili média veřejnoprávní.“ Spolu se svým šéfem Klausem navíc stále opakují: podívejte se na liberální společnost (např. USA), kde si bez veřejnoprávního vysílání vystačí. Takové výroky ovšem vypovídají o mediální negramotnosti jejich autorů. Rozsáhlá veřejná diskuse o postavení a rozvoji neziskového rozhlasového a televizního vysílání začala v USA v padesátých letech, kdy členka Federální komunikační komise (obdoba naší Rady pro rozhlasové a televizní vysílání) Frieda Hennock navrhla zřízení nových vzdělávacích kanálů, které by finančně podporovala federální vláda. V roce 1964 byla z podnětu ministerstva výchovy USA a Národního sdružení vzdělávacího rozhlasu a televize ustavena tzv. Carnegieho komise, která po třech letech své činnosti vydala „Zprávu a doporučení k programu vzdělávací televize“. Komise navrhla Kongresu, aby zákonem zřídil Společnost pro veřejné vysílání, která by měla alespoň jedno rozhlasové a dvě televizní studia a dodávala programy pro celou síť vzdělávací televize a rozhlasu. Ve zprávě Carnegieho komise se poprvé v historii médií v USA objevuje definice vysílání veřejné služby: „Veřejný rozhlas a televize by měly uspokojovat všechny zájmy člověka a společnosti a jejich kulturního rozvoje, protože tento úkol nemohou splnit komerční média.“ Na základě zprávy a doporučení komise předložil prezident…