Dva světy pod povrchem

Citát v záhlaví nového románu Ivana Binara Sedm kapitol ze života Václava Netušila uvádí Haškovu historku o bláznivém profesorovi, který tvrdil, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna, mnohem větší než ta vrchní. V lidové humoresce o Švejkovi vyznívá taková představa neodolatelně komicky, avšak v souvislosti s jinými převratnými myšlenkami doby, kdy měla být vyslovena, nezní až tak nesmyslně. Na počátku 20. století objevili fyzici energii atomového jádra, psychoanalytici hlubiny podvědomí a umělci začali propátrávat svět absurdity. Zatímco na první zeměkouli vyprávěl feldkurát Katz arestantům nadále o peklu a pánubohu, druhá se stala hájemstvím nevyzpytatelného tribunálu z Kafkova Procesu. Podobenství o skryté zeměkouli, která je větší než ta zjevná, lze ve dvacátém století přenést i na politické mechanismy. Nebývale významnou roli v nich sehrály tajné organizace, ať už revolučního, represivního či pouze informačního zaměření. Jejich prostředí, v němž vládnou bizarní zvyklosti a záhadná pravidla, se už od dob Dostojevského uplatňuje v literatuře obzvlášť dráždivě, neboť se tu ve vyhrocených situacích demonstruje věčné prolínání dvou protikladných tendencí lidského myšlení: směřování k pravdě a její zastírání různými mystifikacemi. Také v románu Ivana Binara se hlavním tématem stává pronikání do „jiného světa“, nejde však zdaleka o jednosměrný pohyb.

Plechová skříň

Dílo je komponováno v několika rovinách, jež se liší mírou poetické stylizace. Ta…