Dokud nevyženu ďábla

Vše začalo na první pohled nenápadně. Srbský pravoslavný pop Radomir Nikčevič oznámil policii, že skupina Cetinjanů, vedená „známým výtržníkem“ Božidarem „Bobo“ Bogdanovičem, se pokusila o půlnoci vniknout do Vlaške crkve, malého kostelíku v centru Cetinje. Nic zvláštního. Konflikty mezi obyvateli černohorského hlavního města (vláda a většina úřadů ale sídlí v Podgorici, která je sídelním městem) a příslušníky srbské pravoslavné církve (SPC) patří ke koloritu. Zatímco Cetinjané tvoří jakousi avantgardu boje za nezávislost a obnovu vlastní autokefální černohorské pravoslavné církve (CPC), srbští popi a mniši jsou naopak nejfanatičtějšími příznivci velkosrbského nacionalismu a tezí o výlučnosti srbské církve. Nikčevič měl prý zlé tušení a již večer se v kostele zamkl, čímž zabránil „sektářům a černohorským separatistům“ vniknout dovnitř. Reakce policie, podle níž se oné noci nic nestalo, popa neuspokojila. Zůstal zamčený v kostele, zahájil suchý půst a slíbil, že vytrvá v modlitbách, dokud „nevyžene ďábla z Černé Hory“, rozuměj dokud nedostane záruky, že se nebudou opakovat podobné případy a že bude majetek srbské pravoslavné církve v Černé Hoře zabezpečen. Narážel tím na časté spory o kostely, jež byly Černohorcům po anexi země Srbskem roku 1918 odebrány. Jednotlivá černohorská bratrstva, na jejichž území kostely jsou, je v posledních letech na tzv. lidových sborech vracejí černohorské pravoslavné církvi.

Bitka místo střelby

Nikčevičův případ…