Abadžičova pocta pohodě

Bezmála padesátiletý fotograf Stanko Abadžič pochází z chorvatského Vukovaru, vystudoval germanistiku a fotografií se dlouho zabýval jen jako člen klubu amatérů. Od roku 1995 žije v Praze a profesionálně fotografuje pro tisk. Svou volnou tvorbu nyní prezentuje v knize, která rekapituluje jeho loňskou výstavu v Komorní galerii pražského Domu fotografie Josefa Sudka. Najdeme v ní dvoustrany, kde konfrontuje dvě fotografie téhož místa v téměř totožném záběru. Efekt sezonních proměn je už dost opotřebovaný, neobyčejně působivá je však kupříkladu dvojice snímků parkové cesty s půlkruhem laviček - obě fotografie zřejmě vznikly s nepatrným časovým odstupem, zaznamenávají stejné kosé světlo zimního úsvitu či podvečera, jež se stříbřitě odráží na námraze, atmosféra každé je však jinak tajuplná. Fotografie může obraz světa také rehabilitovat, pokud doloží, že každá lokalita má v každém okamžiku neopakovatelný ráz.

Komponované momenty

Snímky autor rozdělil do čtyř kapitol: Praha, kterou miluji, Každodenní život, Moře a Portréty. Abadžič nepřekvapuje žádnými zásadně novými přístupy, naopak, nostalgicky se vrací do dob, kdy bylo nové to, co dnes už dávno zklasičtělo. S chutí, ale také s lehkým intelektuálním odstupem se vžívá do fotografického cítění Josefa Sudka, Zdenka Feyfara, Jindřicha Štyrského či Cartiera-Bressona, jako by šlo o slavné role, které má jako herec nastudovat. Ctí jejich ustálené pojetí, ale zároveň se je snaží po svém obohatit, což činí s…