Upoutávky na pražský koncert islandské skupiny Sigur Rós nešetřily nadšením. Unikátní způsob zpěvu, temná atmosféra, exotický mix nástrojů a bez nadsázky ojedinělý zvuk jejich nahrávek, představovaly pro domorodce lákavou kombinaci. Když se nebudeme snažit Sigur Rós zaškatulkovat slovy Melody Makeru, který o Islanďanech napsal, že „znějí, jako když Bůh roní zlaté slzy v nebesích“, můžeme tvrdit, že nejcharakterističtějšími rysy hudby Sigur Rós jsou upřímnost a lehkost, s nimiž předávají své pocity publiku. Malý prostor žižkovské Akropole toto intimní nastavení ještě podtrhl: každý, kdo předminulou sobotu zůstal po koncertě stát na parketě jako omráčený, potvrdí, že superlativy tentokrát byly na místě.
To už je moc
Těsně po osmé zhasínají v naplněném sále světla a svíčky na pódiu se halí do cárů mlhy. Rozeznívá se komorní zvuk klavíru. Po několika minutách se na jeviště začínají trousit aktéři. Vlna potlesku ale rychle utichá. Na pódiu, zaplněném nejrůznějšími nástroji, je dohromady osm lidí. Základní čtveřici doplňuje smyčcový kvartet. Sigur Rós, česky Vítězná růže, vznikli v roce 1994 ve složení bicí, kytara a basa. Později přibrali klávesistu a po dokončení poslední desky Ágaetis byrjun (Dobrý začátek) ještě vyměnili bubeníka. První demo nahráli coby teenageři u islandského labelu Bad Taste (tady začínali i krajané Sugarcubes s dnešní superstar Björk). Jejich singl z roku 1997 zaznamenal na ostrově úspěch, po kterém následovala první deska Von…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
