Franz Kafka psal svůj proslulý Dopis otci jistě i proto, že se chtěl něčemu vzepřít. Pokoušel se synovskou antipatií, spojenou s vlastním ponížením a nastolením otcovsko-synovského vztahu jako vyčerpávajícího zápasu, postavit otcovskému portrétu, spějícímu k neživotné posvátnosti ikony. Pražský rozervanec zahlédl svým ironizujícím zrakem za stínem vlastního otce hlubokou propast, jíž je osamělost emancipovaného člověka. Nezbytnost oddělit se od rodičů, zničit v sobě závislost na nich nebo se alespoň s jejich existencí vypořádat lze vystopovat u každého lidského jedince i podle Junga. A také americký židovský spisovatel Paul Auster se v nedávno přeložené próze Vynález samoty pokouší vzdálit od svého mrtvého otce. Činí tak proto, aby sám mohl žít a stát se otcem a aby (jako vedlejší produkt tohoto složitého procesu) vynalezl osamělost člověka. Tedy tvora, který navzdory ustavičným snahám rozplynout se ve vztahu k druhé bytosti (Martin Buber) jen víc a víc dotváří chrám své izolace.
Posmrtná rekonstrukce
Podle antické tradice by člověk měl nejprve poznat sám sebe, aby mohl hledat tváře druhých bytostí. Dávno před objevem psychoanalytické metody lidstvo dospělo k poznatku, že teprve jakýmsi obkroužením jedincovy osamělosti může bytost pozvolna zrát k činům, které ji spojují s ostatními tvory. Myslíme si, že známe dobře své předky, jejichž bychom měli být otiskem, abychom se pak sami mohli zrcadlit ve svých dětech. Stačí ale, když člověku zemře otec…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu