Jeho nohsledi

Třicátý sjezd mohl být nejlepší v dějinách české sociální demokracie. Strana znovuzrozená po komunistické diktatuře drží již tři roky jednobarevnou vládu, při níž se podařilo obnovit hospodářský růst a jménem České republiky zahájit vstupní manévry do Evropské unie. A Miloš Zeman, který partaj osm let vedl od úspěchu k úspěchu, se na vrcholu loučí s křeslem předsedy, aby řadící páku sociálnědemokratického expresu předal svým tovaryšům. Proč tedy nezažil návštěvník pražského sjezdu atmosféru upřímné radosti z dobře vykonané práce ani sebevědomý optimismus lidí, kteří vědí, že jim patří budoucnost? Místo toho uviděl jen loučení předsedy v mečiarovském stylu, charakterizované hrubými urážkami politických konkurentů a lidovou hudbou, nepřehledný kuloární boj o místa místopředsedů a nudná řečnická cvičení delegátů. Na sjezdu se tak ukázalo, že záleží i na prostředcích, jakými se úspěchu dosáhne.

Cena za úspěch

Nikdo soudný nemůže popřít, že Miloš Zeman a jeho ČSSD zaslouží pochvalu. Nejvíce za to, že se zcela upřímně změnila na proevropskou stranu. Přívrženci EU by sociálním demokratům dokonce měli popřát, aby u vlády vydrželi nejméně do roku 2006, kdy by i podle střízlivých odhadů Česká republika mohla do Unie vstoupit. Pokud by svého úspěchu sociální demokraté dosáhli čestnými prostředky, neměla by kariéra Miloše Zemana chybu. Ale je to jinak: ČSSD využila několika špatných nástrojů a nejhorší z nich je opoziční smlouva. Zdá se zbytečné znovu…